Pohyblivý svátek
Ernest Hemingway
Hemingwayovy memoáry, ve kterých vzpomíná na dvacátá léta v Paříži, kde se spisovatelé a bohémové scházeli v kavárnách. Kniha vyšla až posmrtně roku 1964. Autory memoárové črty sugestivně zachycují atmosféru města 20. let minulého století a obsahují i portréty řady osobností uměleckého světa, například Francise Scotta Fitzgeralda, Jamese Joyce nebo Ezry Pounda. Hemingway začal dílo psát roku 1957 na Kubě; je to kniha muže, který se v době sílící vnitřní krize ohlíží do let, kdy překypoval životním i spisovatelským elánem.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1966 , OdeonOriginální název:
A Moveable Feast, 1964
více info...
Přidat komentář
Od knihy jsem očekávala hodně, asi taky proto, že jsem četla skoro samé kladné reakce. Ale ve výsledku mě zklamala. Přesto, že měla pár slabých chvilek, mě dost nudila.
Velice příjemné čtení, které vám zajistí pohodlné expresní přemístění do Paříže, a to zejména do kaváren a společnosti zajímavých osob, které vzhledem ke svým chybám i přednostem dodávají celému vyprávění cennou autentičnost. Myslím, že vše nejlépe vystihuje citát, který je zařazen na začátku knihy: "Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je pohyblivý svátek."
Příjemné a hlavně neskutečně věrné počtení o meziválečném období. Baví především část o Steinové a Fitzgeraldovi. Tak trochu jiný pohled na meziválečné období - super.
Moje první kniha od Hemingwaye (určitě neposlední).. Ne všechny pasáže mě bavily, ale i tak musím říct, že ve mně kniha zanechala krásné, kouzelné pocity. V Paříži jsem nikdy nebyla, přesto to byl neskutečně realistický zážitek... vysedávat v kavárnách, zatímco za okny řádí nevlídné podzimní počasí, spát v horských chatách, jednoduše řečeno se mi moc líbily ty popisy, které ve vás spolehlivě dokáží vyvolat silné emoce. :)
Má oblíbená kniha, popisující krásy Paříže, oblíbený Hemingwayův podnik, jeho práci, jídlo, občas i litry pití, vztahy.... Život. Nenáročná, oddechová četba, která mě vždy zavede na místo, kde si odpočinu.
Dílo, které mě od EH zaujalo ze všech nejvíc. Poodkryje zákulisí "ztracené generace", především zaujme líčení vztahu s F.S. Fitzgeraldem
I po třetí knize O Hemingwayovi, jeho světě, životě, tvorbě a rodině, mě pořád nepřestává fascinovat, udivovat a štvát zároveň. Jeho život byl neskutečný, plný zvratů, dobrých, i zlých okamžiků... I když se mi jeho lidská stránka k ženám hnusí, tak stejně se mi jeho lidská stránka svým způsobem líbí, fascinuje mě a nepřestává mě bavit ani po tolika stovkách stránek knih.
"Objevit tenhle nový svět knížek a mít na čtení čas v takovém městě, jako je Paříž, kde se dalo slušně žít i pracovat, ať byl člověk sebechudší, to bylo, jako by vám někdo daroval veliký poklad."
Moc pěkná knížka a citace mluví za všechny milovníky Paříže, knih, života.
Autorovy vzpomínky na život v Paříži 20. let. Nechybí ani dobové fotografie, které knihu skvěle doplňují.
Něco jsem u téhle knížky postrádala. Z těch lidí, o kterých EH mluvil, jsem jich poměrně hodně neznala, takže jeho hodnocení jejich povah mi bylo vcelku k ničemu; stejně jako dělení obrazů na dobré a špatné, když je nemám před sebou a nemůžu to konfrontovat s vlastním názorem. Záviděla jsem těm, kterým stačí číst si o Paříži, aby byli šťastní, to je pro tuhle knížku taky dobrý předpoklad, aby si ji čtenář užil.
Přiznávám se! Pohyblivý svátek je moje prvotina od tohoto autora. A…nestydím se za to. Něčím se začít musí. A ještě k tomu jsem se k ní dostala jen díky filmu. Tímto nakopnutím jsem se „přinutila“ dojít do antikvariátu, dílo koupit a spokojeně si ho odnášet domů. A to hned na první pokus. Štěstí mi přálo. Dílo vydané pod Odeonem z roku 1966. Paráda.
Dost k úvodnímu tlachání. V rukou jsem konečně držela poslední dílo Ernesta Hemingwaye, které bylo vydáno až po jeho smrti.
Pohyblivý svátek – výraz pocházející z křesťanství, znamenající svatý den, jehož datum není fixované ke zvláštnímu dni. Můžeme s ním pohybovat kam se nám za chce a určit si tak svůj den, který bude svátkem.
Útlá menší knížečka čtvercového formátu, která Vás zavede do Paříže dvacátých let. 198 stran vytržených z kontextu života Ernesta Hemingwaye. Žádný začátek, žádný konec. Najednou se ocitáte v jiném životě. V životě umělce, který byl a je málokým pochopený, přesto uznávaný a žádaný.
Je tomu asi půl roku zpátky, kdy jsem měla možnost spatřit krásy Paříže. Možná mi to i pomohlo v tom, abych popisy autora více pochopila, navodilo mě to do děje a byla jsem tak více polapena.
Vzpomínky jsou mocné, proto je potřeba je občas někam zapsat. Tak to udělal i Ernest. V hotelu Ritz vyhrabal dva kufy, své tužkou psané poznámky a stvořil tuto knihu. Jak jednoduché.
Začátek plyne velice dobře. Člověk se najednou prochází ulicemi, sedá v kavárnách, popíjí víno a píše povídky. Celý den v tomto krásném, romantickém městě. Máte možnost si jít sednout do kavárny a tam celý den tvořit nové světy. Nikdo Vás neruší, jen ta myšlenka, že musíte něco napsat, aby jste se uživili. Příběhy umělců, které se pohybují okolo Hemiho, nás provázejí celým příběhem. Fascinující život – chudý, požitkářský, smutný, veselý. To vše je zachyceno v Pohyblivém svátku.
První polovina knihy byla příjemně plynoucí, navozující tu správnou atmosféru dvacátých let. Druhá polovina už se maličko více vlekla. Společně s Ernestem jsem se potácela v depresích, s tím rozdílem, že u mě nebyly vyvolány životem a zoufalstvím z toho, že neuživím sebe natož svoji rodinu.
Jak těžký je sám život, zvlášť pro spisovatele této doby. Málokdo tehdy ocenil to, co bylo napsáno. Existuje spousta autorů, kteří jsou nejvíce ohodnoceni až po své smrti. Realita je nemilosrdná a krutá.
Kromě svého kousku života nám autor dovolí nahlédnout do života Gertrudy Steinové a okoření řádky tragikomickými a jímavými pasážemi o smutném rytíři moderní americké prózy Francisi Scottu Fitzgeraldovi. Hlavou mi běží otázka, co je z toho asi pravda. Co si Ernest přikreslil.
Po přečtení si říkám, chtěla bych tam být. Ikdyž paradoxně jsem ráda, že jsem tu dobu nezažila. Ale jen tak nakouknout, pozorovat a poslouchat. Díky Pohyblivému svátku jsem umělcům zase o krok blíž. Díky.
Prostě, žil, existoval, dýchal, a tak ji objevil, zhmotnil a uvedl v novou další existenci. Ať už subjektivně snil či bděl, přenesl vše co k ní a v ní cítil, ne vždy jen skvělé kavárny, setkávání s Jocyem, Fitgeraldem, rozptýleno je tu mnoho provokací, mnoho slov obrácených ven i do sebe, jako by plul na loďce svou Paříží, jejími vlásečnicemi a sám, toulající se zahradami zamlčuje vědomí existenční povahy....Vše co napsal nejsou jen vzpomínky je to vlastně nikdy nekončící věta, A v ní je zakleto vše na co by oni všichni chtěli zapomenout, vyrvat ze sebe a víc se k tomu nevracet.
(Uwaga spoilery!) Michelangelo řekl, že nemusel vytvářet žádnou sochu, protože všechny už žily v bloku carrarského mramoru a bylo pouze třeba je osvobodit. Nějak podobně mohl vzniknout Pohyblivý svátek. Hemingway posbíral slova, která roznesl vítr po Paříži. Přitom nechybělo mnoho a nikdy bychom si v Svátku nepočetli. V listopadu 1956 Hemingway objevil kufr a v něm zapomenuté poznámky z pobytu ve Francii. V posledním období tvorby je různě přepracovával a přepisoval. V roce 1964, již po jeho smrti, je vydala jeho čtvrtá manželka Mary Welshová. Pohyblivý svátek se vydal mezi čtenáře.
"Jestliže má člověk to štěstí, že mohl žít v mládí v Paříži, pak ať odejde kamkoli, je Paříž až do konce života s ním. Protože Paříž je pohyblivý svátek."
Komu by se tahle kniha nelíbila? I kovaní Hemingwayovci bývají někdy znuděni Povídkami či popisem dvanáctého uloveného kudu, ale tato sladká bichlička nemůže urazit a zhnusit. Pohyblivý svátek je vzdušným popisem bohémské Paříže, kde bylo nejtěžším úkolem ráno vstát před dvanáctou. Její atmosféra má daleko do dusna Vítězného oblouku. Hemingway, tehdy ještě s první ženou Hadley, ochutnával kafe na sériových pochůzkách pařížskými ulicemi, potkal plejádu spisovatelů Jamesem Joycem počínaje a autorem Velkého Gatsbyho konče a celkem bezuzdně se flákal.
Žádné město nemůže být romantičtější, bohémštější a proměnlivější než ten štatl nad Seinou. Svátek se čte lehounce a zanechá milý pocit. Plyne jako druhej waltz Šostakoviče. 5/5 té čisté kráse. Ať žije navždycky jako vzpomínka na lehkovážný časy.
"Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo jsme byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo."
Popsaný bohémský život byl bezesporu skvělý. Komu by se nelíbilo trávit v Paříží tak bezstarostný život jako právě trávil Hemingway se svoji ženou. Něco mi však v celém díle chybělo. Postrádalo to jakýsi spád a místy i se objevovala i hluchá místa. Nemůžu si pomoci, ale v důsledku to na mě působilo jako hrozná slátanina.
Jste-li literární freak a platonicky milujete "années folles" v Paříži, budete nad touto knihou slintat blahem jako hladový vlčák nad játrovou paštičkou.
Zajímavý odkaz k povídce Shakespeare & spol. : http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3790&Itemid=4143
O tom, jak v téhle knize Papá škaredě kecá například o Dos Passosovi, si přečtěte v knize Intelektuálové od P. Johnsona, str. 152–188.
Část díla
Dobrá kavárnička na place Saint-Michel
1964
Evan Shipman v Lilas
1964
Ezra Pound a jeho Bel Esprit
1964
Falešné jaro
1964
Ford Madox Ford a pekelník
1964
Autorovy další knížky
2015 | Stařec a moře |
1974 | Sbohem, armádo |
1966 | Pohyblivý svátek |
2016 | Komu zvoní hrana |
1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Kto sa chce prejsť Parížom dvadsiatych rokov a vychutnať si umeleckú atmosféru, mal by siahnuť po tejto knihe. Pútavé čítanie, ktoré vás prenesie práve do tohoto obdobia. Kto miluje dané obdobie a mesto, odrazu sa ocitne v uličkách, stretáva umelcov, cíti vôňu absintu na jazyku, vôňu cigár, počuje búchanie písacieho stroja. Aj vďaka tejto knihe sa stane Paríž skutočne pohyblivým sviatkom, ako ho nazval Hemingway. Chytí vás a nepustí, nosíte si ho v sebe. Je paradox, že kniha vyšla až po jeho smrti. No na druhej strane, asi by nemala také čaro, aké mala potom, po jeho smrti. O ničo neskôr ako som prečítal knihu som navštívil Paríž. Bolo čarovné prechádzať miestami s ktorými som sa zoznámil v tejto knihe. Mlčky som prechádzal po St.Michel a hľadal kaviareň, prechádzal sa Luxemburskou záhradou, myslieť na to, že sa uličkami Paríža prechádzali dvaja velikáni Ernest a Fitzgerald. Nezabudnuteľný zážitok, práve vďaka tejto knihe. Prinútila ma pozerať sa na Paríž inak ako komerčný turista.