Pojednání o lidské přirozenosti 3. Morálka

16.06.2023

Četl jsem třetí knihu Davida Huma asi čtyřikrát déle než předešlé dvě dohromady. Přišla mi totiž, přirozeně, mimořádně zajímavější. Pojednává zde o morálce a rozebírá její samozřejmost, či nesamozřejmost, hledá počátky státu a důvody k poslušnosti vůči němu. Je to čtení strašlivě zajímavé, já snad teď jen pár poznámek.

Nevím vám, čím ono to je, že my jsme na kontinentě takoví úchylní na Immanuela Kanta. David Hume je u nás, jak pozoruji, spíše opomíjený. A přece, byl podle mě mnohem zajímavějším filosofem. Uvažme, co nám přinesl Kant, co by nepřinesl už Hume? (Podotýkám, na úrovni etické, Kantův obrat ve filosofii nezpochybňuji.) Kategorický a praktický imperativ, který je, podle mě, morálně nepřijatelný, kritiku Hobbesova přirozeného stavu (kterou přináší už Hume v tomto díle, kde píše, že Hobbesův přirozený stav není o nic menší fikcí, nežli zlatý věk antického Řecka snad je jen méně poetický, dodávám já), racionalismus, který je absurdní, samotný fakt rozumu přeci nepřináší sebeomezení, to přichází se společností (jak říká David Hume ve této práci), Sein a Sollen (které přináší již David Hume ve své slavné průpovídce o nemožnosti vývodu normy z faktu). David Hume, dříve nežli Kant, přišel s mnohem zajímavější teorií, která je, na rozdíl od té Kantovy, dnes ještě stále funkční.

Považme, David Hume přichází s fungováním konceptů ve společnosti tvrdí, nic jako přirozená spravedlnost neexistuje, spravedlnost je teprve intersubjektivní, podmíněným citem, který se ve společnosti a díky společnosti konstituuje. Je to společensky podmíněný konstrukt! To mi řekněte, jak může někdo vedle tohohle brát vážně Kantovo "mám rozum, jsem schopen se omezit, podrobuji se kategorickému imperativu, to co je podle kategorického imperativu, to je spravedlivé."

Hume rozlišuje ctnosti přirozené a konvenční. Konvencí je například výše popsaná spravedlnost, přirozená je podle něj například pýcha. To je, myslím, názorný příklad, jak dobrý pozorovatel autor byl. Ty ctnosti, které mají povahu intersubjektivní považuje za vybudované konvencí, ví že se společnost od společnosti liší a jsou tak nestále, naproti tomu ty, které jsou charakteru subjektivního a které jsou víceméně stále, považuje za emocionální. Pocházejí z našich vášní, ne rozumu.

"Vlastní prospěch je tak sice původním motivem nastolení spravedlnosti, zdrojem morálního schvalování, které tuto ctnost doprovází, je však sympatie s veřejným prospěchem." Není to kouzelné? No, co to je? Přechod z etického egoismu, coby nedostatečného, byť svým způsobem významného, k utilitarismu a agregaci užitků. A to před Jeremy Benthamem, zakladatelem utilitarismu. K tomu snad ještě jedna poznámečka, Bentham byl universalista, věřil, že utilitarismus je použitelný na každou životní situaci a poskytuje vždy použitelné morální řešení (což jistě není pravda), nechápal například, proč by měl obhajovat jako vůdčí principy užitek a utrpení. Kdyby se ho někdo zeptal na důkaz, že utrpení je špatné a slast je dobrá, nezbývalo by mu než zakroutit hlavou a píchnout danou osobu špendlíkem. Je zajímavé, že slast a utrpení za univerzální základ morálky považoval už Hume, nebo tedy alespoň za základ přirozených ctností.

Zajímavé jsou některé implikace autorovy teorie. Například ty pro právo mezinárodní, či právo národů. Podle autora morální vztahy vznikají na základě potřebnosti v mezilidské interakci. Protože však nezbytnost interakce států je nižší, nežli interakce jednotlivců, jsou jejich morální pouta slabší a tudíž je třeba překročení morálních pravidel vládami považovat za méně špatné. Což je velice podivuhodná pozice, která je dnes, myslím, zcela neudržitelná.

Vůbec by se toho k této knize dalo napsat ještě strašně mnoho. Ale není prostor, přátelé!

P.S. Kdybych já řekl doktoru Černochovi u zkoušky, že Caesar byl první římský císař, nedostal bych se na právech ani do druháku