Pokojný dům
Růžena Svobodová
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/107322/pokojny-dum-afV-107322.jpg
3
9
9
Vzpomínky na idealizovaný život v osamělé myslivně, prodchnuté přírodní lyrikou, romantickým smutkem i láskou k životu a lidem.
Přidat komentář
povídka z pozdního tvůrčího období Svobodové, v níž úplně převrátí naruby všechny své dosavadní názory na tehdejší emancipaci žen a oslavuje mateřství a sebeobětování ženy-hospodyně pro dobro rodiny, žijící v malebné přírodě lesní samoty, daleko od civilizace a lidské společnosti;
původně jsem myslel, že Pokojný dům je dětská povídka, právě pro tu naivnost líčení především ve scénách s Jasánkem a Zvonečkem (ostatně jestli si dobře vzpomínám, tak úryvek, jak jdou chlapci s dědečkem pozorovat srnce, jsme měli v nějaké čítance na prvním stupni ZŠ), ale závěr je na to moc meditativní...
jo ale popisy, popisy Svobodová umí, to se musí nechat, má extra dar vidět - všímat si drobných zajímavostí a upozornit na ně synestetickou metaforou nebo nevšedním, velmi trefným přirovnáním, které není vyčtené, ale skutečně zažité = teda až na tu příhodu v rybníku s kaprem: Růženko, vy jste viděla kapra jenom na talíři!
Absolutně nedokážu pochopit, proč má kniha (v tomto případě spíše knížka) tak málo hodnocení.
Ano, je v ní jistá dávka, až téměř hmatatelného, smutku..ale zároveň je napsaná neuvěřitelně krásným jazykem, a sepsaná s jistou myšlenkou.
Mohu říci, že jsem na těch místech byla, tak jako kdysy autorka. Navždy to ve mě něco zanechalo.
.
.
.
Myslím, že záleží i na vydání. Svůj tisk (z roku 1961-v celokožené vazbě, párem barevných ilustrací, a břízami z rubu desek) jsem zakoupila v antikvariátu, kde hned vedle ležela úplně stejná kniha v jiném vydání-bez koženě zelinkavé vazby, bez bříz, bez ilustrací a bez kouzla, s tlustými písmeny.
Autorka předkládá nadmíru přeslazený barvotiskový obrázek šťastného života. Proč ho však líčí s takovým smutkem? Snad je za tím osten závisti či vlastní nenaplněná touha?
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Vzpomínám si na všechny lidi, kteří mi ublížili, a chápu, že tak učinili proto, že sami trpěli. Člověk s mírnou a sladkou duší nemá, proč by druhému ubližoval.
Jenom z hořkosti vlastního srdce působíme druhému muka. činíme ho soudruhem svých trpkostí, přibíjíme ho na svůj vlastní kříž.
Všichni lidé jsou tam, kde věří, že jim bude líp, všichni jsme takoví pocestní, a všichni jdeme kamsi, kde se domníváme, že je to pěknější.
A přece neznámi nic strašnějšího a nespravedlivějšího, nežli je člověk, který nemá promyšlena sama sebe, který zůstal sám sobě i druhým temnou duší. Temní, sobě nejasní lidé, ať projdou kterýmkoliv životem, všude zanechají spáleniště, nikdy nikomu nebyli štěstím, nikomu požehnáním. Rány od nich jako rány od radia nikdy se nehojí
Autorovy další knížky
| 1989 |  Vteřiny duše |
| 1998 |  Námluvy |
| 1957 | Černí myslivci |
| 1939 | Pokojný dům |
| 1971 | Pěšinkami srdce |
Spisovatelka strávila čas kdesi na samotě ("Na Skalce") , kde byla svědkem poklidného života jedné rodiny - rodičů, prarodičů a dvou chlapců Jasánka a Zvonečka - žijících v myslivně (to je ten "pokojný dům" v názvu knížky).
Každodenní život uprostřed přírody sleduje se zájmem, obdivem, nostalgií i smutkem. V závěru knížky spisovatelka říká: "Žila jsem čtyři měsíce mezi šťastnými, ušlechtilými lidmi, nikdo mi tu neublížil, nikdo mne tu neporanil"."
Autorčin jazyk z dnešního pohledu sice působí místy zastarale (např. infinitiv na "-ti" ("nesmějí býti vyrušováni", "jsme nuceni vzdáti se" aj.) ,přídavná jména často kladená za jméno podstatná ("alej jalovcová", "hvězdy podzimní" , "pochopení duší lidských". "podmínky životní" aj.), vazby s 2. pádem, kde dnes užíváme 4. pád ("nakoupit všech potřeb", "potřebuje zimních šatů", "nemá domova" "nemáte ráda knih" aj.), to však neznamená, že by tato knížka už neměla co říci dnešnímu čtenáři. Naopak - myslím, že je škoda, že je tato knížka v české literatuře téměř zapomenuta.
Možná, že už je v knihovnách dnes těžko dostupná, ale pokud byste se s touto drobnou prózou setkali, určitě ji doporučuji Vaší pozornosti.
Pozoruhodné myšlenky z knihy:
"Všichni lidé jdou tam, kde vědí, že jim bude líp, všichni jsme takoví pocestní, a všichni jdeme kamsi, kde se domníváme, že je to pěknější."
"Vzpomínám si na všechny lidi, kteří mi ublížili, a chápu, že tak učinili jenom proto, že sami trpěli. Člověk s mírnou a sladkou duší nemá, proč by druhému ubližoval."
"Žijeme rozptýleně a příliš se životem vnějším zdržujeme. Kolik jsme nuceni se o tom napřemýšlet, co bychom jedli, kde spali, co se napřemýšlíme o vězení, v němž bydlíme, a jež náš odděluje od svobodného, hvězdného nebe! Kolik se osudu navzpíráme, kolik se nabojujeme a času nautrácíme!
A všechno, i zdraví i nemoc nám dá mnoho námahy, zabírá nám všechen čas, a na to, abychom pochopili myšlenku božskou a účastnili se jí, nám chvíle nezbývá."
"Člověk nemůže dost pozorně naslouchati duši druhého. Neboť mluví-li rty, mlčí třeba duše."
"Nevěřím na ten stále škrtaný a opravovaný život! Mládí má získat takovou čistotu zraku, aby jeho budoucnost byla osvobozena od omylů. "
"Jsme povinni poznati nejprve sebe,......., ten den, kdy si neuvědomím sebe, otupuje hned má schopnost porozuměti druhým."
"Učení o duši lidské měly by předcházet a pronikat všechny nauky......
Učí nás znát řeky v Tibetu, ale kdo vás naučí znát vlastního bratra?"
"Bojím se, až budu umírat, že na všechnu tu krásu zapomenu, že nepocítím dost vděčnosti za bohatý život."