Pokojný dům
Růžena Svobodová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397415/mid_pokojny-dum-aWp-397415.png
3
8
8
Vzpomínky na idealizovaný život v osamělé myslivně, prodchnuté přírodní lyrikou, romantickým smutkem i láskou k životu a lidem.
Přidat komentář
Absolutně nedokážu pochopit, proč má kniha (v tomto případě spíše knížka) tak málo hodnocení.
Ano, je v ní jistá dávka, až téměř hmatatelného, smutku..ale zároveň je napsaná neuvěřitelně krásným jazykem, a sepsaná s jistou myšlenkou.
Mohu říci, že jsem na těch místech byla, tak jako kdysy autorka. Navždy to ve mě něco zanechalo.
.
.
.
Myslím, že záleží i na vydání. Svůj tisk (z roku 1961-v celokožené vazbě, párem barevných ilustrací, a břízami z rubu desek) jsem zakoupila v antikvariátu, kde hned vedle ležela úplně stejná kniha v jiném vydání-bez koženě zelinkavé vazby, bez bříz, bez ilustrací a bez kouzla, s tlustými písmeny.
Autorka předkládá nadmíru přeslazený barvotiskový obrázek šťastného života. Proč ho však líčí s takovým smutkem? Snad je za tím osten závisti či vlastní nenaplněná touha?
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Vzpomínám si na všechny lidi, kteří mi ublížili, a chápu, že tak učinili proto, že sami trpěli. Člověk s mírnou a sladkou duší nemá, proč by druhému ubližoval.
Jenom z hořkosti vlastního srdce působíme druhému muka. činíme ho soudruhem svých trpkostí, přibíjíme ho na svůj vlastní kříž.
Všichni lidé jsou tam, kde věří, že jim bude líp, všichni jsme takoví pocestní, a všichni jdeme kamsi, kde se domníváme, že je to pěknější.
A přece neznámi nic strašnějšího a nespravedlivějšího, nežli je člověk, který nemá promyšlena sama sebe, který zůstal sám sobě i druhým temnou duší. Temní, sobě nejasní lidé, ať projdou kterýmkoliv životem, všude zanechají spáleniště, nikdy nikomu nebyli štěstím, nikomu požehnáním. Rány od nich jako rány od radia nikdy se nehojí
Autorovy další knížky
| 1989 |  Vteřiny duše |
| 1998 |  Námluvy |
| 1957 | Černí myslivci |
| 1939 | Pokojný dům |
| 1971 | Pěšinkami srdce |
povídka z pozdního tvůrčího období Svobodové, v níž úplně převrátí naruby všechny své dosavadní názory na tehdejší emancipaci žen a oslavuje mateřství a sebeobětování ženy-hospodyně pro dobro rodiny, žijící v malebné přírodě lesní samoty, daleko od civilizace a lidské společnosti;
původně jsem myslel, že Pokojný dům je dětská povídka, právě pro tu naivnost líčení především ve scénách s Jasánkem a Zvonečkem (ostatně jestli si dobře vzpomínám, tak úryvek, jak jdou chlapci s dědečkem pozorovat srnce, jsme měli v nějaké čítance na prvním stupni ZŠ), ale závěr je na to moc meditativní...
jo ale popisy, popisy Svobodová umí, to se musí nechat, má extra dar vidět - všímat si drobných zajímavostí a upozornit na ně synestetickou metaforou nebo nevšedním, velmi trefným přirovnáním, které není vyčtené, ale skutečně zažité = teda až na tu příhodu v rybníku s kaprem: Růženko, vy jste viděla kapra jenom na talíři!