Politika I.
Aristotelés
Spolu s Platónovou Ústavou nejdůležitější kniha evropské tradice politické filosofie. Nový český překlad M. Mráze v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřený úvodní studií a poznámkami.
Přidat komentář
Pokud hledáte Aristotelovu knihu, která se dobře čte, pak je to rozhodně tato. Aristoteles představuje jiný, zajímavý pohled na svět a na (nejen) lidskou přirozenost. Nemusíme se ztotožnit s tím co říká, ale stále je to zajímavé a staví na tom velká část evropské tradice. Za hodinku přečteno...
Jako zakladatel většiny vědních oborů a můžeme říct první "moderní" vědec je těžké knihy hodnotit, protože většina jeho myšlenek byla již rozvedena dále. Ale rozhodně jde o zajímavé čtení - je to spíše úvod do jeho státovědních úvah, základní kameny. A samozřejmě nesmíme zapomínat, že jsou velice dobově poplatné (obhajoba otroctví, nižší postavení žen) - zajímavé historicky a pro rozšíření znalostí, ale jako autora filosofického zatím stále preferuji Platóna.
Aristotelés bol génius... Ako je možné že dielo staré 2300 rokov ktoré sa zaoberá politikou a jej mechanizmami má ešte aj dnes čo povedať. Mnohým politikom by neuškodilo si ju načítať a podľa nej sa chovať. Ako hovorí Aristoteles: "Najlepší štát je ten v ktorom sa občania cítia byť blažený" a to sa my veru dnes, obkolesený populistami, necítime .
Velmi poučné čtení, ale jen pro někoho. Chce to zvyknout si na jiný sloh, ale po překonání tohoto úskalí jsem se začetla.
Tak a je to, Aristoteles si obhájil otroctví. Alespoň je to obhajoba sofistikovanější než ta typu: „Co Bůh stanovil ve Starém zákoně a posvětil v Novém, nemůže být hříchem.“.
Ale trochu vážněji, první kniha Politiky, která je přítomna v tomto svazku (a to považuji za nutné zdůraznit, mě to totiž nedošlo a byl jsem pak nemile překvapen, je tu opravdu jen první kniha, první z osmi celkem), je opravdu pouhým úvodem k Aristotelově pohledu na ústavy. Hned druhá kniha je poněkud bližší tomuto tématu, v této knize se rozebírá lidská přirozenost (právě ta obhajoba otroctví, Peterson by byl nadšen, je totiž obhájena lidskou přirozeností, vlastně hierarchií, celá ta kniha je o hierarchiích), jaké druhy výdělečného umění máme a jaké jsou základní společenské jednotky. Vzato kolem a kolem to není kdovíjak zajímavé čtení, ale to přijde. Pochází odsud ta slavná Aristotelova teze o nepřirozenosti úroků, peněz vzniklých z peněz, už proto se to asi číst vyplatí, jedná se konec konců o jednu z vůdčích finančních tezí po několik staletí. A co víc bych psal k obsahu, že? Že nesouhlasím s otroctvím? To patrně nemá smysl. Zdůrazním tedy pouze jednu další věc, věc z úplného úvodu knihy – obec je umění dobrého, nejen právo, ale i obec, obec je dobro, snažíme se jí dojít dobra.
Tedy k formě. Bůh žehnej Aristotelovi, že nepotřeboval napodobovat Platónovu formu dialogu. Aristotelův text se mnohem lépe čte, navíc bez těch neustálých proklamací typu „máš pravdu, je to právě tak, není tomu jinak“. Nemá potřebu používat diaresis, takže tu ani nepotkáte rohatá a bezrohá zvířata. V každém ohledu mi to tak víc vyhovuje. Navíc, promiňte mi to, Mrázův překlad Aristotela je mnohem čitelnější, než Novotného překlady Platóna, což mě také těší.
Jo a ještě jedna věc. Zabiju!... toho člověka kterého napadlo jako samostatný svazek vydat první knihu Politiky. Víte kolik je to stran? Dvacet, prosím. Plus dvacet řeckého originálu, snad třicet úvodní promluvy a asi šedesát stran poznámek. Což je hodně moc poznámek, skoro až zbytečně moc… A ty prachy… No jo no…