Politika II.

Kniha Politika II, stejně jako svazek první, obsahuje pouze jednu z osmi knih Aristotelovy Politiky. Nepřekvapí, že se jedná o druhou z osmi knih. Co je fascinující, lidé z Oikoymenh už necítili potřebu vydat zbylých šest, které se očividně řadí k tomu zajímavějšímu z Politiky. Proč tomu tak je netuším, ale mohu konstatovat, že je to pěkně na… prd. Inu, člověk shání kde se dá, i toto někde seženu. Kniha opět obsahuje kratší úvodní slovo, řecko-český text (64 stran, tedy pouhých 32 stran textu) a kupu poznámek. Toliko k formě, teď k obsahu.

Když člověk pročítá různé filosofické texty, zjistí většinou, že daný filosof nedělá nic jiného než že pomlouvá své předchůdce. Hart to dělá Austinovi, Montesquieu Hobbesovi, i Aristotelés to dělá Platónovi. Což mě těší, protože já z Platóna zase nejsem kdovíjak nadšen a jsem, rád, že nemusím sám vymýšlet co všechno je v něm špatně. Platóna rozebírá hned několik prvních kapitol knihy.

Už Aristotelés si uvědomil, že komunistická jednota, kterou požaduje Platón není možná, není proveditelná, protože obec je typická mnohostí a z mnohosti (mnohých) nelze udělat jedinou osobu. Ono tedy ne že by se vzhledem k jeho tezi o přirozenosti pánů a přirozenosti otroků dalo čekat něco jiného. Líbí se mi jeho zdůraznění, že lidé se spíše starají o to, co je výlučně jejich, než o to, co je společné. A je to pravda, podívejte se na družstevní majetky minulého režimu, pokud si lidé byt koupili, starali se o něj na zcela jiné úrovni než když jim byl přidělen od družstva. Tedy respektive, starali se o něj, což se o těch družstevních říct nedalo. Celkem oceněníhodný je také odpor k incestu, mnohem větší než u Platóna. Tento odpor samozřejmě také vyplývá z uspořádání „ideální obce“ Ústavy. Obecně tedy Platónovi vyčítá hlavně ty náběhy ke komunismu a ke společnému vlastnictví úplně všeho, což je, myslím, sympatické.

Samozřejmě se s Platónem na něčem i shoduje, například na nutnosti právní jistoty, tedy neměnnosti zákonů. Nutno však podotknout, Platón byl velký teoretický idealista, Aristotelés je, co do úvah o obecním zřízení, mnohem větší pragmatik, takže jeho požadavek spíše pramení z principu právní jistoty, zatímco Platónův stejný požadavek pramení spíše z neměnnosti dokonalého, z blízkosti ideje, ze snahy o dokonalé, které není možno změnit.

Krom zajímavého historického exkursu je na této knize zajímavé rovněž to, že se vlastně jedná o první ústavní komparatistiku vůbec. Aristotelés si říká, hm, hm, japak oni to měli v těch fantastických obcích (Sparta, Kartágo, Kréta) a copak o tom všem říkali ti různí Platóni a podobní? Což je vlastně jedna z hlavních činnosti našeho Ústavního soudu, který si kolikrát v komparatistice také libuje. Za všechny zmiňme nález č. Pl. ÚS 18/06, o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, kde si zablbli s modely Nejvyšší rady soudnictví, nebo z poslední doby ten velmi diskutovaný nález č. Pl. ÚS 44/17 o zrušení části volebního zákona, ve kterém se zase profesor Filip vyřádil na volebních modelech. (Bůh dej aby se toto nikdy nedostalo k jeho očím a aby mě nenechal rupnout u zkoušky z ústavka…) Tím se snažím říct, že komparativní metoda je velice živá v současném právním uvažování a zde hledíme na její začátek. (A pokud ne na začátek, tak jednu z nejranějších forem.) Nu a uznejte, to je přece zajímavé!