Napoleonova invaze (1807-1810)

12.04.2023

Sám sebe haním za to, že jsem tento dvoudílný svazek o Poloostrovní válce tak dlouho přehlížel. První díl je zajímavý především tím, že čtenář velmi dobře pochopí, proč to Napoleon tomu svému spojenci udělal. Pochopí také, v čem tahle válka byla jiná, než války na evropských bojištích, a proč v takové válce nestačí jen "vítězit v bitvách".

31.01.2023

Velice čtivě napsaná kniha podrobě popisuje první polovinu tzv. Poloostrovní války, u nás téměř neznámé. Jedním z důvodů je, že Napoleon skoro celou válku řídil jen na dálku. Do samotných bojů se zapojil jen v šestasedmdesáti dnech na konci roku 1808. Napoleonovo nedokončené tažení je jednou z nejlepších částí knihy, společně s obléháním Zaragozy a povstáním El Dos de Mayo.

29.01.2021

Jedno z největších náměstí v Nice nese hrdě dodnes jméno André Masseny, maršála císařství a vévody z Rivoli. Tohle překvapivé zjištění mě společně s jakýmsi televizním dokumentem, kde nejaký současný Brazilec vykládal, co všechno světu přinesla Francie, její revoluce a jak velkou zásluhu mají Francouzi na lidských právech, demokracii, liberalizmu a všem možném mě přivedlo k tomu, abych si připomněl skvělou knihu Jiřího Kovaříka o poněkud pozapomenuté a nedoceněné válce na Pyrenejském poloostrově. Při prvním přečtení mě zajímala zejména vojenská stránka věci. Nyní už jsem více vnímal širší souvislosti a vedlejší věci. Tahle kniha je především obrazem okupace, úplně stejné, jako byly okupace u nás v letech 39 až 45 a nebo 68 až 90. Jak vypadala lidská práva, demokracie, pokrok, rozvoj a liberalismu importovaná vojáky císaře Napoleona předvádí pan Kovařík v plné nahotě. Ti ušlechtilí šiřitelé všech těch vznešených idejí a pokroku se vůbec neodlišovali od Hitlerových nacistů a Sovětů, nejen genocidou, ale i rabováním, a to ve velkém stylu. Právě onen Massena se v Portugalsku předvedl v plné „kráse“, podle některých jiných knih okrádal i vlastní vojáky a podle dnešních měřítek to byl excelentní případ válečného zločince. Přesto se po něm jmenuje náměstí v jednom z nejznámějších francouzských měst. Francouzi dodnes nejsou schopní a ochotní přiznat, že to byli oni, kdo ono peklo války, kterou tak příznačně zobrazil Goya svými grafikami, rozpoutali. Pro Napoleona jako ztělesnění toho nejhoršího, co francouzská revoluce vyprodukovala byla příznačná úplně stejná, i když nepatrně odlišně formulovaná ideologie jako v případě Hitlera nebo Stalina. Francouzi měli podle něj právo obsadit, vyplundrovat a vysávat jak Španělsko, tak Portugalsko – protože to pro ně bylo výhodné. A co je dodnes nejhorší – to, co nakradli (včetně např. obrazů španělských mistrů – a nebylo jich málo) dodnes zdobí zámky a galerie ve Francii včetně Louvru. Podle některých historiků za období napoleonských válek zahynulo 3,5 až 6,5 milionu lidí, jak vojáků, tak civilistů. Jenže jedna věc je spočítat celkem spolehlivé ztráty na bojištích a druhá je odhadnout ono povražděné civilní obyvatelstvo. Vraždění zajatců, nebo i jenom civilistů patřilo u revolučních a později napoleonských armád k běžnému repertoáru. Je nesporně pozoruhodné, že Wellington se dokázal postupně poučit a dokázal například své vojáky zvládnout natolik, že až na výjimky (v druhém dílu – Napoleonova prohra) nedrancovali, nekradli, nemučili a nevraždili civilisty. Co bylo u Britů a Portugalců výjimkou, u Francouzů bylo pravidlem. V obou polostrovních státech proběhla první moderní totální válka. Španělé a Portugalci nechápali a dokonce odmítali „dobro“ a „pokrok“, kterým se agresoři zaštiťovali, a těm to tedy dávalo právo je masakrovat a okrádat. Jak jsou ty dějiny pořád stejné…a je děsivé, že zrovna v případě Napoleona je dodnes tato „osobnost“ ve Francii respektovaná a dokonce i oslavovaná, stejně jako celá ta éra revoluce a válek, které ve skutečnosti Evropu zpustošily mnohem víc, než válka třicetiletá, u které si to ale uvědomujeme. Jinak Jiří Kovařík v tomhle prvním díle ukazuje, jak Wellington rostl a jak dokázal chápat na rozdíl od Napoleona válku přesně v Clausewitzově pojetí jako pokračování politiky jinými prostředky. Wellington byl ve skutečnosti větší vojevůdce než Napoleon. Byl realista, chápal všechny souvislosti, dokázal přijít i s netradičním řešením (opevnění u Torres de Verdas je na svoji dobu naprosto ojedinělá záležitost), ale dokázal i maximálně uplatnit nové zbraně (pušku s drážkovanou hlavní) včetně přizpůsobení taktiky. A hlavně, přes určitou odtažitost vůči svým vojákům (o které se ale staral, jak to jen šlo) nebyl psychopat. Napoleon vybojoval všechny svoje války se zbraněmi 18. století včetně děl a ve všech bitvách sázel na útok v kolonách a mohutné odstřelování děly. Odstřelování na dálku, využití vynálezů poručíka Shrapnella nebo pana Congavea ukazuje, jak Wellington a spol. dokázali maximálně využít vše, co se jim nabízelo. I když sám Wellington tvrdil, že Napoleon byl největší vojevůdce všech dob, u Waterloo, při přímém střetu viděl protivníkova záda on…