Poľovníkove zápisky

28.06.2011

Čtenář závislý na strhujícím ději by si tu asi na své nepřišel. Neplatí to sice o všech, ale tyto Turgeněvovy povídky jsou spíše obrazy z ruského venkovského života: portréty krajin, lidí, osudů. Jde ovšem o portréty naprosto uhrančivé. Může za to Turgeněvova schopnost na krátké ploše s nejvyšší možnou citlivostí vykreslit plnokrevnou lidskou bytost tak, že k ní čtenář zcela přirozeně zahoří citem. Lze za tím číst věc, které si na celé této knize cením nejvíce: hloubku autorovy empatie, se kterou dokáže lidi kolem sebe vnímat, chápat, číst... a přečtené předávat dál. Proto mě také Lovcovy zápisky okouzlují a zároveň dráždí. S vědomím, že v tomto umění nejlidštějsším Turgeněvovi nesahám ani po kolena, mu za jeho mistrovství skládám hold největší.

Musím ale upřesnit ještě jednu věc. Naznačil jsem, že povídky nejsou příliš dějové. Přesto v sobě skrývají velkou dramatičnost. Spočívá právě v kontrastu bídy ruského venkovana, jehož společenské postavení se rovná blátu na botě (a který také v blátě žije, blátem se živí, blátivou se leckdy stává jeho duše...), a momentů krásy, které dokáže prožívat nebo v sobě nosit. V tomto ohledu na mě nejsilněji zapůsobily například pověstná povídka Pěvci či vyprávění o kurážných chlapcích pasoucích v divočině koně pod neustálým dohledem smrti.

U pamětníků se lze dočíst, že tato kniha (i když jinak Turgeněv za svoji kritičnost seděl i emigroval) silně prý napomohla zrušení nevolnictví v Rusku. Podobá se to Steinbeckovým Hroznův hněvu, které podnítily důležité sociální reformy v USA a pomohly tak zachránit miliony lidí od hladomoru. Vedle takových děl pak smrtelně blednou všechny kecy o tom, že pravé umění je cochcárna, ve které se umělec nezajímá o nic než o sebe. Člověku musí na něčem záležet, aby jeho život a dílo mohly nabýt skutečného smyslu.

Rozhodně jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem v současnosti vůbec mohl číst.