Pomaľované vtáča

19.08.2019

Tak tohle je neskutečná kniha. Patří na první místo v povinné literatuře, dostala mě od prvního slova.

19.08.2019

Srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se přímo nabízí. Možná to byl právě "křest" McCarthym a jeho romány, které jsou plné podobně šílených výjevů psaných strohým jazykem, (tu a tam okořeněné o podivnou metaforu), kvůli kterému se nemůžu přidat k zástupu šokovaných (a rozhořčených) komentářů. Bude to znít cynicky, ale něco takového jsem vlastně čekal.

Na druhou stranu výjevů, ze kterých se mi udělalo skoro fyzicky špatně (a začal jsem přemýšlet, jestli vůbec chci vidět filmovou adaptaci), bylo nemálo. Někdy jen nechutné, jindy těžko uvěřitelné, tu a tam až perverzně groteskní (např. napůl stažený králík běhající po zahradě). Vůbec nejhorší byla jedna z prvních scén, kdy sedlák vydloubl obyčejnou lžicí svému sokovi oči. Mimořádně odporná záležitost, ale myslím, že ne samoúčelná. Chlapec nad hrůzou, kterou byl svědkem přemítá a kapitola končí předsevzetím: "Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil."

Kdyby věděl, co bude následovat, nejspíš by tuto úvahu odvolal. Síla knihy spočívá právě v pohledu (aspoň zpočátku) nevinného dítěte, které je znenadání „vrženo“ do nelidského světa. Musí se vypořádat nejen s tolikrát omílanou krutostí, ale i různými vzájemně si odporujícími světy - katolické víry, zakořeněného pohanství a totalitních režimů nacismu a komunismu. Právě dětský úhel pohledu na tyto velké otázky ohledně morálky, Boha atd. mě na Nabarveném ptáčeti fascinovaly nejvíc. Kluk se snaží najít smysl v tak iracionálním a nejistém světě války, včetně holokaustu.

Ve srovnání s Cestou je v něčem Nabarvené ptáče nakonec ještě děsivější: Chlapec se toulá krajinou sám, bez otce. A nejde o krajinu dystopickou, nýbrž reálie druhé světové války někde na pomezí Polska a Ukrajiny. Kluk v Cestě symbolizuje naději, že ten šedý nemilosrdný svět obývá ještě někdo láskyplný. Protagonista Nabarveného ptáčete se naopak neutěšeným poměrům rychle přizpůsobí a msta je pro něj na denním pořádku. Naděje není žádná.

Je to moc kruté, nesmyslně kruté? Že všichni lidé takový přece nejsou? Nevím, jsem v tomto ohledu spíš skeptik. A přiznejme si, nedovedu si představit o moc horší místo než zaostalé planiny východní Evropy 40. let, kudy se prohnala fronta hned třikrát, a to té nejhorší z nejhorších válek, která zapříčinila vyhlazení jednoho národa a vypálení stovek vesnic. Pokud by se někde mělo projevit v lidech to nejhorší, kde jinde než na takovém místě a za takových okolností?

15.08.2019

Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí.
Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají.
Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat.
O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.

Knihu jsem přečetla asi jako noviny - získat informaci o díle, o kterém se mluví.
Nedokázala jsem jí uvěřit, ani jsem se o to nesnažila.
Sadistické scény , pohanské rituály, zaostalost, scény hodné středověku a chlapec předhozený tomu všemu...
Mohu si to vůbec pustit do života?
Čeho je moc, toho je příliš.
Často poslouchám a čtu vzpomínky těch, kteří prožili válečné hrůzy, protože si myslím, že by lidé neměli zapomínat. A tito lidé mívají ve slovech jiskřičku světla. V této knize jsem ji také našla - německý voják nechal odsouzeného chlapce utéct...
Knihu neodmítám, styl jednoduchých až strohých vět vede čtenáře přímo a nekompromisně do hrůzné situace a nedá se uniknout.
Ale té temnoty je příliš...
Hvězdičkami nehodnotím. Nechci dílo ponižovat jen proto, že se už k němu nechci vracet.

13.08.2019

Dala jsem ji za odpoledne.
Přečetla jsem nemálo skutečných příběhů z období 2.sv.války, nemám tedy důvod nevěřit, že se tahle zvěrstva a úchylnosti neděly, i když možná ne v životě jednoho člověka a na jednom místě světa. Ale to už je tu zmíněno mnohokrát, že se nejedná o autobiografii jako takovou. Nicméně Kosinski v té době žil a většina lidí, které za svůj život potkal taky. Přijde mi tedy nepravděpodobné, že si to celé " vycucal z prstu ", at´už na tom byl psychicky jakkoli .Naopak si myslím, že konkrétně toto jeho dílo je odrazem toho, jak válečné období vnímal on a je jedno, jestli z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění jiných...
Jistě to není knížka pro každého, ale pro toho, koho baví čtení s touto tématikou.....mezi ně patřím i já a proto dávám pět.

12.08.2019

Dílo je již nyní skloňováno v tolika pádech a to ještě ani nebyla premiéra Marhoulova filmu (v ČR 12. 9.2019, rozpočet pokud se nemýlím: cca 150 mil. Kč!). Tak jsem se chtěla připravit přečtením předlohy. Předpokládám, že na film bude kulturně vyspělá intelektuální ART elita pět ódy a všichni (a to včetně těch, kteří to nečetli ani neviděli) budou něco papouškovat a vzdychat nad osudem nebohého snědého chlapce (ach, jaké krutosti se mu děly !...). Možná jim i uteče, že ve skutečnosti se nakonec ukáže, že ten 12ti letý chlapec je takovou malou necitelnou zrůdičkou.
Musím uznat, že autor je bravurní vypravěč, při čtení před očima doslova vyskakují plastické obrazy krajiny, lidí, situací…V tomto ohledu excelentní. Formálně skvělé. I když musím uznat, že místy se autor ve svých zlehka trochu opakuje.
Ale…ten obsah. Já vím, že mě možná budete za můj názor kamenovat, ale je třeba stát nohama na zemi. NENÍ TO AUTOBIOGRAFIE, jsou to jen PRVKY autobiografie a o to právě jde. JE TO FIKCE. Je legitimní otázka, jaká byla osobnost a potažmo mysl autora, když byl schopen stvořit dílo plné zvráceností, sadismu, krutosti, sexuálních krutostí a deviací…jedním slovem (jak to jinak nazvat) zvěrstev. Kdo byl vlastně Kosinski ? Zvrácené výplody - často za hranicí mého chápání – si spisovatel při psaní zjevně užíval. Myslím, že nad knihou zaplesají všichni pravověrní sadisté.
Knihu lze přečíst na jeden zátah a ne že ne. Když se na to budete dívat třeba jako na dílo mistra hrůzy Stephena Kinga (ale ten takhle zvrácený není, pravda). Jako na fikci, protože to fikce je. Jinak se na to totiž ani dívat nemůžete. Jde o poskládané příběhy typu „jedna paní povídala“.
Názor, že tato kniha doživotně změní váš pohled na život (to už jsem tu taky někde četla) je blbost. U mě to neplatí. Takovou sílu ta kniha nemá. Jde pouze o módní vlnu.
Hovořit o tom, že je to jedna z nejlepších knih, co kdy byla napsána, je totální úlet. Ale suďte, až si to přečtete. O filmu se zatím nemá cenu vyjadřovat. Z pouhého traileru si přesný obraz neudělám. Předpokládám, že to bude zvládnuto mistrně, hlavně kamera. Ale je otázka, proč si Václav .Marhou vybral takovou zvrácenost ke zfilmování a byl tím románem léta tolik fascinován.
Tak ještě jednou: Kdo byl J.Kosinski ? (jeho sebevražda nepřekvapuje) Kdo je V.Marhoul ?

10.08.2019

Na zadním přebalu napsal jeden recenzent o této knize, že je to „Jedna z nejlepších knih 20. století… napsaná s hlubokou upřímností a citlivostí.“ Odvážné tvrzení.. Knihu bych celkově hodnotil na 5 hvězdiček.

Je zarážející, jaké útrapy zažil hlavní hrdina této knihy – mladý kluk, během 2. světové války. Kolik hrůz, bití a nesnášenlivosti se dočkal od vesničanů, se kterými pobýval v jedné vesnici. Román je částečně autobiografický. Hodně událostí působilo na mě drsně, některé okamžiky, které autor popisuje, byly zarážející a až neuvěřitelné! V průběhu války bydlel u různých lidí, později se seznámil s lidmi, které obdivoval, dokonce si našel kamaráda.. Zajímavé byly také informace o pověrách, kterým věřili vesničané. V knize se nachází řada myšlenek, o kterých někdy uvažuji.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Vesničané tomuto vyprávění zamyšleně naslouchali a říkali, že Bůh židy konečně potrestal. Zasloužili si to už dávno, hned jak ukřižovali Krista. Bůh jim to nikdy nezapomněl. Jestliže až dosud jejich hříchy přehlížel, neznamená to, že jim odpustil. Nyní používal Hospodin jako svůj nástroj k výkonu spravedlnosti Němce. Židům mělo být odepřeno právo na přirozenou smrt. Museli zhynout v plamenech a vytrpět si pekelná muka zde, na zemi. Byli spravedlivě trestáni za nestydaté zločiny svých předků, za vyvracení jediné pravé a pravdivé víry, za nelítostné zabíjení křesťanských dětí a za pití jejich krve.

Dozvěděl jsem se od něho, že řád světa nemá nic společného s Bohem a že Bůh nemá nic společného se světem. Důvod byl zcela jednoduchý. Bůh neexistoval. Vymysleli si ho mazaní kněží, aby mohli klamat hloupé pověrčivé lidi. Bůh, Svatá trojice, čerti, duchové či upíři, kteří vylézají z hrobů, neexistovali. Neexistovala ani všudypřítomná Smrt, vyhledávající stále nové hříšníky, které by mohla lapit do svých osidel Byly to všechno jen povídačky pro nevědomé lidi, kteří nerozuměli přirozenému běhu světa a nevěřili ve své vlastní síly. Proto se museli uchýlit k víře v jakéhosi Boha.

Člověk by se měl pomstít za každé zlo či příkoří. Na světě je příliš mnoho křivd a bezpráví, které nemohou být vždy zváženy a spravedlivě odsouzeny. Člověk by měl důkladně přemýšlet o každém zlu, které na něm bylo spácháno, a rozhodnout se pro vhodnou odplatu. Jedině přesvědčení, že člověk je tak silný jako jeho nepřítel a že by se mu za všechno mohl dvojnásobně pomstít, umožňovalo lidem přežít, říkal Miťka. Člověk by se měl mstít podle své vlastní nátury a podle prostředků, kterými disponoval. Bylo to zcela jednoduché. Jestliže se k vám někdo chová hrubě a bolí vás to, jako kdyby vás někdo švihl bičem, pak byste ho měli potrestat, jako kdyby vás švihl bičem. Jestliže vám někdo dá facku a máte pocit, jako by vám uštědřil nespočet ran, pak byste mu to měli odplatit takovou měrou, jako kdybyste těch nespočet ran dostali. Pomsta by měla být úměrná bolesti, trpkosti a ponížení, které člověk v důsledku protivníkovy akce pociťuje. Takový políček nemusí někoho třeba ani příliš bolet. Jinému však může způsobit, že znovu prožívá muka, která musel vydržet, když ho celé stovky dní mlátili. Někdo může na políček za hodinu zapomenout. Jiného by mohly celé týdny mučit hrůzné vzpomínky.

08.08.2019

Tak nevím co napsat. Příběh je to smutný, ale pro mě trochu neuvěřitelný. Místy jsem měl pochybnosti. Možná kdyby bylo vyprávění z pohledu druhé osoby... nevím. Bylo těžké si představit jak 7-11letý chlapec vše co zažil popisuje.

07.08.2019

Válka. Ta druhá světová. Asi nejhorší věc na planetě a v historii, která se stala a stát mohla. Ukázka nekonečného násilí a nesmyslných zvěrstvech, které samotné ukazují Luciferův efekt. To vše zosobňuje samotná Kosinského kniha. Asi budu upřímný, nebýt Marhoula, tak se k filmu asi nedostanu. Ale jsme zde. A poté co jsem (ne)četl velmi nezáživného Poea, přišlo toto jako blesk z čistého nebe. Blesk, který mne zasáhl nádherně odvyprávěnými pasážemi, jednoduchostí, ve které se skrývala krása z očí malého dítěte. Sledujete příběh, který je sám o sobě tragický. Ale bude hůř! Hlavní hrdina se potácí neustále s novými potížemi, které někdy jsou horší někdy i lepší. Nicméně ono hezké odvyprávění jde tak nějak v kontrastu se zrůdnostmi, které vás zde čeká. Postupem času to trochu začne být až repetivní, když vlastně čtete ten stejný osud trochu jinak, ale vlastně stále stejně tragický. V jistém bodě ony zrůdnosti působí spíše až směšně bizarně a vy přestanete věřit, že by se něco takového mohlo stát. Ale vy pak čtete svědectví lidí, co přežili koncentrační tábor, kteří tvrdí, že oproti tomu, co se třeba opravdu stalo je toto milá seance, tak vám dojde, že to je neuvěřitelné. Dílo, které by si měl přečíst každý, aby vůbec se dokázal střízlivě vyjadřovat o válce, válečných zločinech a o všem, čeho je lidská bytost schopna.

02.08.2019

Drsná kniha. Po přečtení této knihy jsem byla rozrušená, ale to jsem pokaždé, když si přečtu knihu z období druhé světové války.

29.07.2019

Nenacházím slov, nic podobného jsem ještě nečetla. I takové můžou být vzpomínky na dětství ....smutné, strašné, zrůdné....

28.07.2019

Tato kniha byla náročná ne na "žaludek", ale na " mozek". Kniha je zrcadlem nastaveným nám lidem. Lidem bílým,černým, žlutým....všemu LIDSTVU. Je těžké se dívat do zrcadla a videt ty vady a deformity, vředy a hnijící rány ve tváři lidské duše. My lidé jsme takoví. Nejsme pouze ušlechtilí a cnostní. Nebylo to tak a není tomu ani dnes. Kniha je svědectví ne o činech a zvěrstvech, ale o duších nás lidí. nastavuje nám zrcadlo.
Kniha mě zaujala svým svědectvým a duší. Prosím, nečtěte ji jen proto,že je to ted in téma. Mějte skutečně touhu videt ten obraz v zrcadle a přijmout ho

20.07.2019

Krutost lidské rasy (včetně jejích mláďat) nemá srovnání u žádného jiného živočišného druhu a ve své bezmeznosti předčí i tu nejbujnější fantazii. Kosiński coby nadaný vypravěč a nutkavý fabulátor nikdy netvrdil, že román je autobiografický, což ovšem neznamená, že se podobné hrůzy v té době neděly o kus dál někomu jinému. Poplivat knihu jako odpad a brak jenom proto, že "tento příběh vůbec není pravdivý" (jak stojí v jednom komentáři níže), je tudíž zcela absurdní. Tady přece vůbec nejde o nějaké dokazování, co přesně z toho je pravda a co lež. Podstatou románu je syrový obraz toho, co jsme my, co je válka a jak děsivé je jedno v druhém. Jak zlá a nebezpečná je lidská nevzdělanost, omezenost a hloupost. Naproti tomu příroda, zvířata a chlapcův vztah k nim jsou líčeny nesmírně poeticky a s láskou. Ten kontrast je víc než výmluvný.

27.06.2019

Myslím, že kontroverznější knihu jsem ještě nečetl.
Jerzy Kosiński čelil obviněním ze všech stran. Sociologové a antropologové ho obvinili z toho, že zvráceně vydělává peníze na utrpení Židů a těch ostatních. (Viz kniha Průmysl holocaustu)
Obyvatelé vesnice, kde se za války skrýval byli zas (oprávněně?) rozčíleni, jelikož jeho rodinu schovali pod hrozbou trestu smrti a starali se o ni, a on je poté v knize popsal jako bandu zvráceným, pověrčivých negramotů, jež umí jen ubližovat.
Vlastně celé Polsko se na Jerzyho nasralo, jenže Polsko je středověká vesnička, tam se na vás naštvou i když vás znásilní a oplodní vlastní otec a vy si dovolíte chtít potrat.
Pak Jerzy tvrdí, že on sám nic z knihy nezažil, že jen posbíral nejhorší příběhy z vesnic zastižených válkou a slepil je do příběhu malého mučedníka.
Já sám v tom mám hokej. Někde čtu, že se Jerzy schovával ve Švýcarsku, někdo tvrdí že v Polsku a vůbec je na tohoto autora a potažmo knihu navaleno tolik špíny a teorií, že snad ani není šance zrekonstruovat pravdu. Takže nezbývá, než na knihu vrčet, jak to dělá má přítelkyně, která ji chtěla použít místo prkýnka a nakrájet na ní zeleninu k večeři a nebo neodolat zvědavosti a začít se do stránek, které vyvolaly tolik emocí. To jsem udělal já.

Tento příběh samozřejmě není kopií reality a pokud vám to nedošlo už v první čtvrtině knihy, kdy se hlavní hrdina plaví po řece na nafouknutém měchýři, pak asi vaše mysl postrádá smysl pro realitu. Žádné dítě by nepřežilo tolik bolesti, zranění, omrzlin, psychického teroru a podobně. Z některých událostí přímo srší beletrie, vždyť klučina tolikrát unikne smrtce ze spárů jen tak tak. To tomu opravdu věříte?
Na druhou stranu, pokud na knihu nahlédnu jako na fikci, našroubovanou na reálnou historickou událost, je to vlastně dost dobré dílo.
Mě to bavilo, mám rád zvrácenosti. Tady se mi jich dostalo hojně, i když přehnané očekávání díky omdlévajícím čtenářům způsobilo, že jsem počítal s ještě trochou více hnusu.
Samozřejmě, střepy v píče, rozšlápnuté oči, obcování s kozlem, to je všechno moc príma a chápu, že to někomu vyrazí dech, ale jako člověk narozený v devadesátých letech už jsem za svůj život viděl hromady a hromady brutalit a tak je můj mozek pravděpodobně trochu otupěn a zdegenerován.
Jestli se Jerzy Kosiński zabil kvůli reakcím na tuto knihu a špinavému svědomí, je to jen třešnička na dortu příběhu Nabarveného ptáčete.
Přečtěte si to, ať tak či onak, chladnými vás to nenechá.

22.06.2019

tohle mě šokovalo. A bavilo. S tím klukem jsem běhala po lesích a chodila od vesnice k vesnici.

...až na to, že tento příběh vůbec není pravdivý, naopak autor hodně popustil uzdu svým fantaziím... dobře je to popsáno třeba v knize Průmysl holokaustu od Finkelsteina.
Je smutné, že je tento brak stále považován za seriózní autobiografický příběh a dokonce se o něm ještě točí film...

16.06.2019

Velmi krutá kniha. Svědectví o tom, jak válka dělá z lidí zvířata. Některé odstavce jsem musela přeskakovat. Zajímavý je doslov autora.

06.06.2019

Děsivé svědectví o tom, co člověk dokáže, když má příležitost. Asi nikdo nechceme zažít dobu, kdy bude otázka přežití záviset na tom, že ublížíme někomu jinému.

27.05.2019

Původně jsem chtěla dát nižší hodnocení, až do poloviny knihy, možná i dál, jsem totiž měla spíš pocit, že jsem svědkem nějaké zvrácené mysli, lidského dna a nekončící krutosti. První část mi totiž nepřišla moc spojená s válkou a názory, že se jedná o nejvýstižnější knihu o druhé světové válce jsem absolutně nechápala. Rozhodla jsem se ale vytrvat a později, kdy se v knize opravdu začalo více mluvit o válce jsem se mnohem více začetla. Doslov autora na mě udělal velký dojem, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl mít ve své vlasti kvůli knize takové problém. Znovu bych to asi číst nechtěla, ani to nepovažuji za nejlepší knihu o druhé světové, ale svoje místo to v dobře hodnocených knihách určitě má.