Porodní bába
Katja Kettu
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294579/mid_porodni-baba-qjj-294579.jpg
4
482
482
Je pozdní léto roku 1944 a v oblasti Pečenga na severu Finska probíhá laponská válka. Nemanželská dcera ze šamanské rodiny, odmalička odsunutá na okraj společnosti, vykonává důležité povolání porodní báby. Její život, to jsou cesty v nočním mrazu, pach dezinfekce a krev. Všechno se však změní, když potká nacistického důstojníka Johannese, který se „na ni podívá, jak se ještě nikdy nikdo nedíval“, a bezhlavě se do sebe zamilují. Hrdinka pak z vlastní vůle následuje německé šiky do vojenských a vězeňských táborů, kde pomáhá jako polní zdravotní sestra. Zatímco dříve však děti vítala do světa, zde se z ní stává anděl smrti a nakonec i ji semelou nemilosrdná kola dějin. Příběh je ojedinělým ztvárněním palčivé a rozporuplné kapitoly v dějinách Finska, z níž dodnes některé rodiny nesou cejch. Kniha získala v roce 2012 významnou Runebergovu cenu, byla přeložena do více než deseti jazyků a na její motivy se natáčí i film.... celý text
Přidat komentář
Mám ráda knihy, kdy námětem je skutečná událost a proto při výběru knihy jsem myslela, že se dovím více z dějin konce 2. sv. války obyvatel severního Finska, to mě trochu zklamalo. Nenadchla mě i forma stylu psaní, dost vulgarit, na druhé straně z ní čišela hrůza války a syrovost severské přírody a obyvatel, kteří i tak chtějí svou rodinu a lásku. Láska opravdu nezná hranic , ať barvy pleti, vyznání, vzhledu, věku. "Láska je prostě slepá" a pro tuto lásku obětovala Víločka vše.
Chceš takovýho milovat?
Odpovím, že nechci.
Ale MILUJI.
Tak tohle byl fakt ujetý příběh. Už to, že se hlavní hrdinka kvůli chlapovi, kterým je až chorobě posedlá, dobrovolně uchýlí do zajateckého tábora, kde údajně celou dobu netuší, co se děje za hrůzy. O olizování těla (např. pat) ani nemluvím. To, že její idol kope v táboře jámu a myslí si, že to bude koupací nádrž, to už byl vrchol. :-D A za ty vulgarismy by se styděl i Oscar Wilde. Námět to mohl být zajímavý, ale autorka to hnala až do absurdna. Navíc mi vůbec nesedlo, jak se v textu přeskakovalo v čase. A to nejen v letech, ale i v měsících tam a zpět.
Příběh slepé lásky na pozadí krutostí války.
Místy až neuvěřitelné propojení všech klíčových postav.
Nadužívané vulgarismy znehodnocují některé pasáže.
Realisticky vylíčené prostředí jak tábora tak přírody.
Úplný závěr spolu s doslovem je velmi emotivní.
Veľmi zvláštna kniha, ale dokázala na mňa zapôsobiť svojím šokujúcim príbehom o bizarnom milostnom vzťahu jednej pôrodnej baby a narušeného nacistického dôstojníka počas vojnového stavu medzi Fínskom a Nemeckom v období rokov 1944 a 1945.
Drsný až vulgárny jazyk zo začiatku na mňa pôsobil dosť primitívne, ale ako som sa začítavala čoraz hlbšie do príbehu veľmi dotváral atmosféru tej doby a charakter ľudí v nej žijúcich, z ktorých sa vďaka okolnostiam častokrát stávali bezcitné ľudské obludy bez akýchkoľvek zábran.
Páčila sa mi tam jedná myšlienka, že krutá láska si nevyberá medzi rasou alebo dobou...
Príbeh vyrozprávaný z pohľadu žien aj mužov, mi nakoniec odhalil svoju krutú podstatu a napriek množstvu brutálnych scén a primitívnemu opisu mu dávam plný počet.
Takhle...holky, tohle není, co si myslíte (neumím si představit, že by si to na základě anotace vybral ke čtení chlap). Předně, láska hlavní hrdinky má spíše podobu posedlosti: Celou dobu jsem přemýšlela, jestli má snad hlavní hrdina úd z čokolády, jinak si nelze její jednání vysvětlit. Potom ten slovník, kam se hrabe Padesát odstínů. Na každé stránce buď něco teče, duří, někdo někomu ocucává palce u nohou nebo olizuje podpaží, to vše proloženo pyji, šuliny, "chlupatými jablíčky" atd atd. Krutou popisností si autorka nezadá s Laskavými bohyněmi J. Littella, děj je přitom takřka nesrozumitelný. Asi nejvíc mě obtěžuje, že se devadesát procent času nezvládám orientovat, kde a kdy vůbec jsme, proč a s kým tam jsme a kdo koho právě očichává. Jako, dočtu to, ale jenom proto, že nejsem měkká.
Jiná, mně neznámá, kapitola Druhé světové války odehrávající se na Severu. Velmi drsný příběh o osiřelé dívce, z níž se stane porodní bába, lásce, která si nevybírá a dítěti, které přežije hrůzy konce války, následky špatně zvolené strany a nevlídnosti lidí i podnebí.
Moderní finská autorka přibližuje tabu Finska - válečnou historii.
Příběh Šikmooké a Johannese.
(2015)
Velmi drsné..chvílemi jsem knížku chtěla odložit a nedočíst, ale zvědavost byla silnější. V postavách jsem se občas dost ztrácela.
Velmi drsná knížka, jakou jsem dlouho nečetla. Při čtení mě mnohokrát zamrazilo, povedeně sepsaná kniha.
Syrové a drsné čtení odehrávající se ve Finsku. Mohu říci, že knihu jsem objevila díky filmu, který mě překvapil jsou syrovostí. Film byl oproti knize osekaný a mnohé dějové linky byly vynechány ale i přesto je film s knihou rovnatelný a mohu ho doporučit, stejně jako knihu.
Na můj vkus bylo v knize až moc sexuálních popisů ale tak nějak mi to k vyprávění sedlo. Autorka má zvláštní styl psaní a můžu říci, že u jiného příběhu by mi to vadilo ale sem to perfektně pasovalo.
Nějak nevím, jestli tento příběh "nemožné lásky v nemožné době" byl určen právě pro mě, abych ho patřičně docenila. Tak úplně to nebylo, co bych od "literární senzace" - jak se praví na přebalu - čekala.
Je to velmi syrové čtení, což se vzhledem k době a místu, kde se děj odehrává (Skandinávie, druhá světová válka), dá celkem očekávat. Jenže je to nejen syrové, ale taky takové jakoby... neuspořádané. Vždy, když už to vypadalo, že se chytám a budu vtažena do děje, se to někde pokazilo.
Zajímavý exkurz do současné finské tvorby, nicméně "Porodní bába" nejspíš nebude knihou, ke které se budu po letech s chutí vracet.
“Měla jsem něco, co jiné ženské neměly, znalosti, a díky nim i svobodu sebrat se a vydat po svých."
Chvilkama jsem se ztrácela v myšlenkách a přemýšlela, kdo z hlavních hrdinů je “mimo”
Drsný, ponurý, místy vulgární příběh "nemožné lásky vzniklé za nemožných okolností".
Drsné, surové, místy vulgární, podané netradičním stylem a možná právě proto, že je to tak trochu "jiné" , jsem byla moc spokojená a knížku přečetla v podstatě za den.
Mám ráda válečné knihy, ale tady jsem se vyloženě nudila a po očku raději koukala na Chalupáře...
Kniha, ve finále krásná kniha. Ovšem začíst se mi trvalo prvních 100 stránek. Jazyk prostý až sprostý, působící primitivně. Vše směřováno na pohlaví - tolik ekvivalentů jsem snad v životě neslyšela. Kniha na mě působí velmi pudově a stejný pocit mám z lidí, obyvatel této pustiny, tohoto kraje. Celé podání, jazyk, příběh na mě působí drsně, neutěšeně, smutně, krutě..., ale taková je válka, ať je kdekoliv - je to vytržení životů, člověk neví, co je správně, kam patří, jak zapadnout... Ale žít je přeci tak přirozené a všichni žít chtějí, všichni se chtějí milovat, rozmnožovat, mít budoucnost...
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) láska zfilmováno Finsko finská literatura eutanazie posedlost nešťastná láska laponská válka (1944-1945)Autorovy další knížky
| 2015 |  Porodní bába |
| 2017 | Můra |
| 2016 | Sběratel dýmek |
| 2021 |  Vlčí růže |
| 2020 | Brloh |
Porodní bába potvrzuje, že láska je slepá. Ale podle všeho má silně vyvinutý čich.
Víločka nejedná racionálně, řídí se svými pudy, city a smysly, a autorka to (hlavně ty všemožné pachy) skvěle popisuje jakýmsi poetickým naturalismem. Ostatně knihu si lze vychutnat i jako slovníček z oblasti botaniky a gynekologických synonym.
Příběh ukazující, co je člověk schopen udělat druhým - a sobě kvůli druhým, prostředí a jazyk, to jsou silné stránky. Jakmile se ale autorka vzdálí od Víločky a jejího prožívání, objevují se občas věci, které nezní úplně věrohodně. Zajatecký tábor vypadá, že je otevřený jak nákupní středisko, a dokonce odtud zajatec může odkráčet - kolem stráží - v uniformě velitele tábora. No a ten nešťastník Johannes – chápu, že je poznamenán prožitým traumatem, ale když jako důstojník SS pořád hledá rýč a chodí sám kopat jámy a ještě mele o koupacích nádržích, je to jak z nějakého skeče od Monty Pythonů.