Poslední dnové lidstva
Jakub Arbes
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93093/posledni-dnove-lidstva-93093.jpg
4
30
30
Tragický příběh ženy, která chorobně trpí výčitkami svědomí pro bezděčnou manželskou nevěru. V rámci tohoto příběhu autor vypovídá o neuvěřitelné fantastičnosti reality, o moci náhod a neřekaných okolností, které se člověku stavějí do cesty a určují jeho další osudy. Forma romaneta, kterou Arbes pro příběh zvolil dovoluje uplatňovat prolínání fantazie a logiky, realistický děj promítatna romantické pozadí, spojené se záhadností neobyčejných situací a dějů a využívat v celkové kompozici novodobé vědecké záhady ať již psychologické, filozofické či přírodovědecké.... celý text
Přidat komentář
Poslední dnové lidstva nejsou vzdor názvu žádné apokalyptikum, i když se zánikem světa jejich příběh souvisí. Při vášnivém eschatologickém kázání kněze v Kajetánském chrámu upadne před oltářem do záchvatu šílenství záhadná mladá žena, která vzápětí osloví překvapeného kněze (nebo snad kněz překvapení jen předstíral?) jménem - jeho bratra. Pak už se rozvíjí dramatický a působivě vystavěný příběh, který zde nebudu líčit. Této klíčové scéně však Arbes předchází dlouhým sugestivním líčením atmosféry v chrámu, z níž přepíšu kratičký úryvek: "S místa, kde jsem se zastavil, bylo lze rozeznati každou podrobnost. Stál jsem skoro těsně u rohu pilíře, a zpovědnice nebyla než asi čtyři nebo pět kroků vzdálena. Nahodilá tato okolnost byla příčinou, že jsem vyčnívající ruce a bezprostřednímu okolí jejímu věnoval větší pozornost, než by se bylo asi stalo, kdybych ji byl postřehl z větší vzdálenosti nebo v osvětlení méně příznivém. Na první pohled jsem rozeznal kostnatou, nerozpracovanou pravou ruku mužskou s nápadně jemnou kůží, ruku člověka dobře živeného a ruční prací se nezabývajícího. (...) Byla zažloutle bílá jako z vosku - se zarůžovělými, čistými a pečlivě ostříhanými nehty a nápadnými svraštěninami kůže nad ohyby prstů - zřejmý to důkaz ruky energické, která by v případě potřeba dovedla ráznost ducha provázeti gesty a snad i skutkem. (...) Vše to postřehl jsem v několika okamžicích a již jsem se chtěl obrátiti k odchodu, když ruka náhle skoro křečovitě zaťala se v pěst, ale hned zase zaujala skoro úplně původní posici - toliko s tím rozdílem, že prsty, vyjímaje palec a ukazováček, pohybovaly se nyní v rychlém tempu, jakoby vlastník ruky projevoval nedočkavost, nebo z dlouhé chvíle prsty pobubnovával." Líčení ruky - doplňme, že jde o ruku zpovědníka, která vyčnívá zpoza záclonky zpovědnice - věnuje Arbes deset stran, kde čtenáře dostane přesně tam, kam jako spisovatel chce - do velkého očekávání, že bude odhalen člověk za rukou a tajemství za tímto člověkem. Předběhnu děj a jen poznamenám, že ačkoli celý román zrychlující se dramatický děj, v jeho závěru Arbes jako by konkrétnímu příběhu "urval" pointu, a bezradnému čtenáře předkládá krátký proslov ve stylu sci-fi. No, jak to tedy celé bylo, jaké byly okolnosti šílenství ženy v chrámu, jakou skutečnou roli hrál kněz i jeho bratr, to se čtenář s pevnou jistotou nedozví. Ta nedořečenost mi nevadí, mám rád příběhy s naléhavým otazníkem, ale tady se mi trochu zdá, že se Arbesovi vyprávění vymknulo lehce z ruky. Přesto stoprocentně doporučuji ke čtení.
„Lidem, kteří žili vždy v klidných, idylických poměrech, ať již všedních a nudných, neb občas jen lechtivě rozčilujících; lidem, kteří nebyli nikdy očitými svědky událostí, budících v duši úzkost, strach a hrůzu ve všech možných stadiích, nebo kteří úzkosti, strachu a hrůzy vůbec nikdy nepocítili, nemůže býti představa posledního soudu nikdy ničím jiným nežli mlhavou siluetou, budící jen matný pocit čehosi neznámého a nepocítěného.“
Mám Arbese moc ráda a vyloženě si užívám jemný styl kterým píše, čte se mi dobře i přes dnes již zastaralou volbu slov a ne právě svižný děj. Čtenář který stejně jako já nachází v podobných textech oddych bude jistě nadšen, ostatní nechť se nechají získat nebo odradit následujícím úryvkem:
„Všechny ty nesčetné bludičky fysického světa, za nimiž se marnivost a vášeň– slávy, peněz a rozkoší lačných smrtelníků až do zemdlení a začasté vysílení pachtívá, jsou a zůstanou právě jen svůdnými bludičkami a ničím více. Každý, kdo se za nimi kdy pachtil, přijde dříve nebo později k poznání, že v témž skoro okamžiku, kdy jich dosáhl, pozbyly na své lákavosti, že neskýtají, co zdály se slibovati, krátce– každý rozmrzen a přesycen odvrací se od vlastní své minulosti a marně hledá opory pro život další…
A slova: „marnost všeho pozemského“ vystihují minulost, přítomnost i budoucnost… Neboť člověk, jenž byl minulost svou promarnil, promarňuje i přítomnost a promarní i budoucnost…
Nechť namlouvá si bláhový člověk sebe přesvědčivěji, že štěstí jeho závisí na té neb oné jeho libůstce, vždy dožije se zklamání, vždy dříve nebo později se přesvědčí, že všechny tretky života fysického neuspokojují nežli dočasně– mnohdy jen dočasně a začasté na pouhý okamžik; přesvědčí se, že vždy dostavuje se posléze únava, rozmrzelost a roztrpčenost.
Nechť pachtí se člověk po čemkoli toho druhu, nikdy nedojde uspokojení; neboť člověk nemůže býti šťastným, nežli sám v sobě… Každý jeho styk se světem nebo vůbec jen s jinou bytostí činí jej závislým na štěstí a neštěstí cizím…
A proto jest a zůstane duševní život náš jedinou oporou, jediným paladiem smyslů v zmatků a bludů plném světě.“
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Svatý Xaverius |
| 2008 | Newtonův mozek |
| 2006 |  Romaneta (5 romanet) |
| 2004 | Erotomanie |
| 1951 | Štrajchpudlíci |
Jsem tu upřímná ke všem autorům, a proto musím s politováním sdělit, že ctihodný pan Arbes si mě nezískal... Se vší úctou k jeho době, osobě i stáří, nemůžu si pomoct, ale na mě tohle dílo, ať už má prvky sci-fi, působí jako těžkopádná červená knihovna :).