Poslední léto ve městě

02.02.2021

Knížka mě zaujala obálkou a protože trochu doháním resty v italské literatuře, neodolala jsem. Pak se dočetla, že je to vlastně kultovní kniha. Snad i proto, že byla léta nesehnatelná a to, co nelze sehnat, po tom holt velmi bažíme. Toto je překlad třetího vydání, což ovšem za těch skoro 50 let není mnoho. S Gianfrancem Calligarichem se český čtenář navíc setkává poprvé. Takže knížka má velký potenciál zaujmout.
Sledujeme krátké životní období hrdiny či spíše antihrdiny Lea, který se tak nějak plácá životem. Odešel z rodného Milána za hlasem srdce, protože potřeboval žít u moře. Zakotvil ve městě měst, v Římě. U moře opravdu zakotvil, ale spíše než u toho slaného, pak u toho alkoholického. Potácí se od ničeho k ničemu, občas trochu pracuje, ale spíš se poflakuje, paří, pije. Vypadá to, že by ho z bahna mohla vytáhnout zvláštní Arianna, která mu jednoho dne zkříží cestu. Calligarich ovšem svou hlavní postavu a vypravěče v jedné osobě nenechá vplout do stereotypního pohodlného a třeba šťastného života. Dál ho vláčí ulicemi horkého Říma a Leo nenechází nic, co by ho hnalo výš. Možná se o to ani nesnaží.
Atmosféra města je tu skvělá, marný boj se životem, který není takový, jak bychom si ho představovali, je vykreslený taky velmi dobře. Člověk si celou dobu čtení říká, jestli Leovi fandí, aby se z toho vybabral, nebo má toho nabubřelého floutka chuť do toho bláta ještě víc zašlápnout. Vlastně veškeré postavy v knížce jsou zralé na proplesk, není moc nikdo, ke komu bychom mohli cítit náklonnost. I tak je knížka velmi čtivá a vypovídá o době i o životním období samotného autora.