Poslední pásmo vzdoru

20.04.2012

Jeden docela neveselý příběh o vyhrané bitvě v prohrané válce. Vždycky když jsem narazil na pomnichovské postupování pohraničí nacistickému Německu, odbylo se to tak nějak obecně a zjednodušeně. Prostě po velmi zlém, zrádcovském a srabáckém Mnichově (což je velmi trefné označení) přišli Němci a zabrali podstatnou část Československa. NIkdy jsem se o tom nedozvěděl trochu podrobněji. Až v této knize. Ta doba byla opravdu strašná a lidská bezvýchodnost až hmatatelná. Ano, Češi měli armádu vždycky k hovnu. Politické srabáctví nejvíce odsírají obyčejní lidé. Ti stejní obyčejní však dokáží všemu navzdory přežít, napnout své síly a dokázat, že s sebou nenechají jen tak orat. I v tak bezvýchodné situaci, jakým obsazování českého "pohraničí" (do uvozovek dávám jen proto, že zdaleka nešlo jen o pohraničí) cizí armádou bylo. Kniha podrobně zprvu objasňuje obecnou situaci na Svitavsku a pak se dopodrobna věnuje nezdařenému (neboť odraženému) pokusu nacistů nelegálně obsadit a k nacistickému Německu připojit Moravskou Chrastovou a blízké okolí. Z jedné strany to není veselé čtení, na druhou stranu odhaluje myšlení mnoha složek českého národa v dané situaci a odhodlání některých jedinců. V každém případě je to zajímavé a poučné čtení, i navzdory tu a tam lehkému zásmradu propagandistického žvatlání (přeci jen kniha vyšla v roce 1988), kterého však není tolik, aby to zkazilo knihu jako celek.