Poslední píseň z Isfahánu
Naïri Nahapétian
Fascinující detektivní thriller ze země, kde mají ženy zakázáno zpívat. Šáh padl a Islámská republika Írán zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Roxana, známá populární zpěvačka, musela z Íránu uprchnout. Přesto se však ještě jednou po letech, v roce 2009, vrací do rodného města Isfahánu, aby tam potají uspořádala svůj poslední koncert. Její mrtvola je nalezena v opuštěném divadle, na místě činu leží hedvábné tulipány, symbol mučedníků revoluce. O čtyřiadvacet hodin později je zabita jiná isfahánská zpěvačka a vedle mrtvého těla je opět nalezena kytice květů. Mona, liberální porodní asistentka a Roxanina přítelkyně z dětství, si začne klást otázky. Kdo mohl chtít navždy umlčet tyto ženy? A nemohly by vraždy, které připomínají práci sériového vraha, být ve skutečnosti zástěrkou politických zločinů? V tu chvíli přichází na scénu Narek, mladý novinář, hrdina předchozí autorčiny detektivky Kdo zabil ájatolláha Kánúního? Narek vyrostl ve Francii, ale pochází z Íránu, kam se nyní jako novinář vydává podat svědectví o zemi rozbouřené po nedávných zmanipulovaných prezidentských volbách. Úředník z íránského Ministerstva kultury a islámské osvěty ho však vysílá raději do Isfahánu, aby psal o případu zavražděných zpěvaček. Narekovi je jasné, že ho tam posílá proto, aby ho vystrnadil z Teheránu, otřásaného demonstracemi proti prezidentu Ahmadínežádovi, ale může snad odmítnout? Když se však ponoří do vyšetřování případu takzvaného tulipánového vraha, začne odhalovat nečekaně temný příběh.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem přečetla díky uložení v knihovně v oddělení Doporučená četba. Zajímavý příběh, které by šel určitě více rozvést a doplnit, a tím z toho udělat hlubší příběh, přišlo mi to takové jako psané z rychlíku.
O fascinující detektivní thriller se v tomto případě rozhodně nejedná, spíše jde o jakousi rádoby-detektivku odehrávající se v Íránu. O životě v těchto zemích už byla napsána spousta daleko zajímavějších knih, samotný příběh i popis hlavních postav byl nezajímavý, a číst tuto knihu pro mne byla naprostá ztráta času.
Někdy si knihu koupím, protože se odehrává v prostředí, které je pro mě lákavé. Potom se nejvíc těším na to, že mě autor tímto prostředím prostřednictvím románu provede. Někdy se nechám ovlivnit výtvarně pěkně provedenou obálkou. Při výběru Poslední písně z Isfahánu rozhodly oba tyto momenty. Obálka je sice hezká, ale o Iránu jsem se z textu nedozvěděla mnoho. Ani po přečtení knihy nevím, jaké to je zde žít. Samotná detektivka byla poměrně ubohá. A tak jediným přínosem pro mě bylo, že jsem si prošla dějiny Iránu na Wikipedii a prohlídla si mapu a fotografie Isfahánu – za to ale nelze autorce poděkovat. Nevím, jestli má smysl podobné románové pokusy vůbec překládat do češtiny.
V podstatě souhlasím s komentářem níže. Docela se mi teda zamlouvalo nahlédnout do nálady současného Íránu, alee všechno ostatní stálo za starou belu.
Nie je všetko zlato, čo sa blyští, ani koňak, čo kôň vyš... Veď to poznáte. Poslední píseň z Isfahánu je tiež takýmto krokom vedľa. Detektívny príbeh je jednoduchý až hlúpy. Postavy úplne ploché, bez vlastnej histórie, emócií a akejkoľvek snahy získať si čitateľa. Skoky z miesta na miesto, kde sa v tom istom čase nachádzajú rôzne postavy, ktoré mali mať zrejme za úlohu zdramatizovanie deja akurát miatli. Iránske reále a pohľad do života v tejto zaujímavej blízkovýchodnej teokracií, ktoré mali byť v podaní lokálnej autorky akousi nadstavbou detektívneho príbehu sú iba hlúpou kulisou. O každodennom živote v Iráne sa zo stručných správ v dennej tlači dá dozvedieť viac, ako z tejto knižky. Tendenčný pohľad na život v krajine za prezidenta Ahmadinedžáda mi evokoval správy z Ruska z pera pani Petry Procházkovej. Je mi ľúto, že musím písať takýto negatívny komentár, no čítať Poslední píseň z Isfahánu je čistá strata času. Aby som len nehanil, obálka knihy je, ako tradične u vydavateľstva Host, perfektná. Za tú si knižka jednu hviezdičku zaslúži.
Tato kniha mě opravdu zklamala.