Poslední revoluce: Jak jsme žili (1985-1992)

18.05.2023

Titul Poslední revoluce je pro mě velkým překvapením. Obsahově je kniha nabitá cennými popisy událostí, jež napsal Martin Komárek. To však není všechno. Herbert Slavík povídání obohatil o dobové fotografie, jež monitorují všechny popsané události i s emocemi, které s nimi byly neodmyslitelně spojené. Kniha je psaná čtivým, živým stylem a může na vás působit coby dobová reportáž. Důvodem je fakt, že jak Martin Komárek, tak i Herbert Slavík obrázky a text doprovodili svými glosami, jež jsou úderné a čtenáře na chvíli přenesou do dané doby. Knihu mohu doporučit všem milovníkům historie, ale i žákům základních a středních škol či studentům škol vysokých. Troufnu si tvrdit, že se jedná o skvělý učební materiál, se kterým mohou pracovat i učitelé dějepisu ve svých hodinách.

15.01.2023

Krásné fotky, tragický text. Pan Komárek je ukázkový příklad proč se nemá psát "historický text", když je člověk emočně zainteresován na ději. Je to v podstatě nejdříve vytvořený příběh, na které se navázalo pár faktů a jiné fakta se vypustily, aby nerušily nesmyslnost textů.

11.06.2022

Užitečný dokument o historii. Občas mi vadilo, když byla fotografie umístěna přes dvě strany a díky vazbě skoro nebylo poznat co je uprostřed.

03.09.2021

Čtivá. Pravdivá. Pracuje s fakty. Nic nezaskrývá, nezkrášluje, nemění. Velké množství doprovodných dobových fotografií.
Nezměrné množství faktů podáno jednoduchou a čtivou formou téměř přímo od zdroje (od syna jednoho z hlavních protagonistů).

23.06.2021

Opravdu skvělá kniha plná silných a krásných Slavíkových fotografií, které mají velkou výpovědní hodnotu a názorně ukazují, jak má vypadat reportáž. Text je vlastně jen jejich doprovod, ale tím nechci rozhodně říct, že nestojí za přečtení.

02.01.2020

To, že letos slavíme třicet let od sametové revoluce, asi všichni víme. Co ale možná nevíte, je, jak nádherná kniha o tomto pro Čechy a Slováky přelomovém období vznikla.

Kniha Poslední revoluce: Jak jsme žili 1985-1992 nás nejprve vezme zpátky do roku 1985. Zabrousíme nejen do politické sféry, ale i do té kulturní a rovněž i společenské a ekonomické. Ti, kteří v tomto období dospívali, nebo už byli dospělí, samozřejmě vědí, co se u nás od šedesátých let dělo a jak se jejich tehdejší každodenní bytí lišilo od toho dnešního. Přesto si třeba připomenou mnohé z toho, co už zapomněli. Jak Čechoslováky fascinovalo západní zboží. Jak byli frustrovaní z toho, že nemohou nic vlastnit, že všechno patří všem. Zavzpomínáme si na zahrádkářské kolonie uprostřed měst, na to, proč jsme národem chatařů a chalupářů, na přísnou cenzuru knih, divadelních her i textů písní. Kniha samozřejmě neopomíná ani tak důležité téma, jakým bylo nemožnost cestovat bez výjezdní doložy, kterou ovšem nedostal každý.

To vše patří do éry normalizace, kterou také publikace začíná. A pokračuje revolucí. Co se odehrávalo bezprostředně před 17. listopadem 1989? Veřejná bezpečnost neměla s nikým, kdo se účastnil pouličních demonstrací, slitování. Její příslušníci kolem sebe bezhlavě mlátili obušky a bylo jim jedno, zda zraní muže, ženu, dítě nebo studenta či studentku s květinou v ruce. Komunisté se totiž začali bát a kdo se bojí, kope a kouše. Věděli, že se u moci už dlouho neudrží, ale to studenti ani umělci z řad revolucionářů netušili. Do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec k něčemu revoluce bude. Ale chtěli vytrvat až do samého konce. Stejně tak se po 17. listopadu a v bezprostředně nadcházejících dnech netušilo, kdo by měl nově vznikající demokratické Československo vést. Má to být Václav Havel, nebo snad Valtr Komárek nebo navrátivší se z vnitrozemského exilu Alexander Dubček? Třetí jmenovaný měl samozřejmě největší šance. Lidé pro něj plakali, vítali ho bujarým veselým. Vůdce pražského jara 1968 na Hrad samozřejmě chtěl a fandilo mu mnohem víc lidí než Havlovi…

Zatímco v Praze probíhala revoluce a věděli o ní jen ti, co se jí účastnili nebo jejich příbuzní a přátelé z Prahy, lidé z menších měst a vesnic netušili nic. Natož aby se informace o studentských protestech dostala až na Slovensko. Přitom v Bratislavě také probíhala revoluce… Se stejným cílem jako měli studenti v Praze. Svobodné volby, svobodný stát.

Třetí oddíl v knize tvoří liberalizace. Tvůrci knihy toto období pokrývají do roku 1992, kdy ještě Česko a Slovensko byl jeden stát. Píše se tu o takzvané `havlománii`, o prvních svobodných volbách a vítězství Občanského fóra, ale i o tom, jak Čechoslováci nepočítali s tím, že po uvolnění trhu začnou ceny tak prudce stoupat. Sice se k nám konečně dostalo západní zboží, ale obyčejní lidé si ho nemohli dovolit. Zkrátka nic nebylo, jak jsme si to představovali. Zato jsme si začali uvědomovat, jak moc jsme byli tehdejšímu západnímu světa vzdálení a že už ho možná nikdy nedoženeme.

Text Martina Komárka a fotografie Herberta Slavíka zahalené v černobílých barvách jsou poctou těm, kteří za svobodu a demokracii bojovali. Publikace je ale také vzpomínkou a zároveň svědectvím, co se mezi léty 1985 až 1992 skutečně v Československu dělo. Mnohé z fotografií, které v knize najdete, jste možná nikdy neviděli. Většina z nich je natolik emotivních, že se k nim budete vracet. Bolest, utrpení, zoufalství, stesk, vztek, smutek, ale i euforie, radost, úleva. To vše je na fotkách zachyceno. Co na nich zachyceno není, širší společenské a politické pozadí, to jakožto zkušený reportér a syn Valtra Komárka vypráví Martin Komárek. Právě díky svému otci získal unikátní informace ze zákulisí tehdejší společnosti.

Kniha je pro nás všechny. Všichni bychom si ji měli přečíst. Abychom nezapomněli. Aby vzpomínky časem nevybledly. Aby těm, co na revoluci žádné vzpomínky neměli, protože byli příliš malí nebo ještě nebyli na světě, připomněla, že svoboda a demokracie není zadarmo. Velmi těžko se získává, ale příliš snadno se ztrácí.