Poslední růže

02.12.2022

Danis náhrobek tento dal postavit na paměť koně
zdatného, jakmile Arés krvavý proklál mu hruď.
Z povrchu mocného těla krev proudem tekla a stydla,
jak tou mohutnou prškou zkrápěla vyprahlou zem. /Anyté/

Nemůžu tvrdit, že by mě básně umělecky oslovily. Na to je mně antika příliš vzdálená a v její lyrice postrádám tu niternost, individualitu, autenticitu a hloubku, kterou do poesie vnesl novověk, hlavně romantismus. Většina skladeb mi přijde stereotypní a formalistní, autoři zaměnitelní, myšlenky často plytké (byť někdy v hávu líbezných přirovnání: třeba podle Theognida je prokazovat dobro zlým lidem jako sít zrno do vln).

NA SOCHU NIOBINU
Živou mě změnili bohové v kámen a z kamene
živou mě Praxitelés učinil uměním svým.

Převažují básně milostné a erotické včetně jedné o znásilnění a dvou o impotenci (Řekové...). Zejména tu najdeme četné a jen mírně odlišné variace na téma zlořečení erótovi. Jak odpovídá duchu antiky, množství skladeb je v podstatě misogynní: jedna radí ženichovi, že "stará, prachatá žena, to je jen bohatý hrob". - Dál básníky všelidsky trápí smrtelnost, stárnutí a nebytí, což většinu z nich vede k anakreontskému skotačení (memento vivere). Kromě žen a vína se ale tu a tam objevují i originálnější náměty: oslava vodního mlýna a technického pokroku vůbec, smrt koně, umělci a jejich díla či společná sebevražda matky a dcery. Básně na méně obvyklá témata pro mě patří k nejzajímavějším.

Tato medová plástev je Erinny z Lesbu. Ač malý,
sladkého medu všech Múz přece je plný ten plást.
Tři sta veršíků jejích i Homérovi se rovná,
třebaže dívčině té neuběh dvacátý rok.
Poněvadž bála se matky, ta dívka předla a tkala,
při práci potají jen oddána činnosti Múz.
O kolik písněmi svými as Erinnu překoná Sapfó,
o tolik předčí Sapfu Erinnin šestiměr zas.
/Tohle je mimochodem jedna z mála básní, která zobrazuje postavení žen a dívek v řecké společnosti realisticky./

Při čtení jsem si vzpomněla, jak Karel Čapek pod dojmem soch v neapolském museu horlí, že vůbec nelze mluvit o antice, protože antik je mnoho. Přizvukuji. Antologie je rozkročena od počátků starořecké lyriky po Justiniánovu éru, překlenuje tedy přes tisíc let, což... vlastně dává smysl. (Minimálně do V. století se totiž udržoval polyteismus a starověk kulturně skončil, až když roku 529 Justinián zrušil Platónovu Akadémii. Přičemž Paulus Silentiarios, zastoupený v knížce, působil u Justiniánova dvora, a ještě i tam mu, jak s údivem zjišťuji, procházely verše bujně pohanské. ;))
Rozdíly v rámci tohoto olbřímího časového vymezení musejí být nesmírné. Od poměrně jednoduchých veršů Anakreónta (VI. století př. Kr.) po "barokní" manýrismus doby římské, pohrávající si s antinomiemi (báseň Zatykač na eróta), až po rozkošatělé, evokativně detailní epyllion Byzantince Músáia (V. stol. po Kr.), tak subtilní v prokreslení gest a emocí. To se mi také líbilo nejvíc vedle Platónova sladkého dvojverší na Agathóna, i když obě tyhle skladby jsem shodou okolností už četla jinde.

Líbal jsem Agathóna a duši až na rtech jsem cítil;
zmámena láskou prchala ode mne pryč. /snad Platón/

+ Oceňuji, že jsou tu alespoň krátce charakterizovaní jednotliví autoři, ALE docela dost jich figuruje jen v přehledu na konci knihy, aniž by od nich ve sborníku byla nějaká báseň (?!).

01.10.2020

Jak se Mertlíkovi překlad Íliady povedl, tak tady zkrátka nejsem úplně spokojená. Básně jsou na stránce nahňácány, že skoro nemůžou dýchat a celé je to seřazeno abecedně (not a fan...). Méně je někdy více...
S řeckou poesií samozřejmě nastává ten problém, že funguje jinak, než poesie současná a tudíž na nás nepůsobí libozvučně, osobně si myslím, že dodání současného rytmu by sbírku vylepšilo (protože akademické ambice zdá se nemá...).
Pár básní se mi líbilo, celkově ale žádné překvapení - kromě toho, že je tam Platónova milostná báseň adresovaná ženě? To mě u Platóna zarytého homosexuála dost překvapuje...

Poseidippos
DVA NÁZORY
I
Jakou cestou se máme brát životem? Veřejná činnost
sváry a nesnáze jsou, doma pak svízel strast,
nesmírná lopota v polích a na moři obavy stálé,
v cizině musíš se bát, jestliže majetek máš,
nemáš-li, těžké je žít. Máš manželku? V úzkostech budeš!
Nejsi-li ženat, pak žiješ stále víc opouštěn, sám.
S dětmi starosti jsou, však bez dětí život je bídný;
mládí nemívá rozum, stáří zas postrádá sil.
Zbývá jediná volba z těch krajností dvou: buďto nikdy
nepřijít na svět neb hned zemřít, jak zrodí se kdo.
II /MÉTRODÓROS/
Životem všelikou cestou se ubírej. Veřejná činnost
slávu dá, věhlasné činy, doma pak oddech a klid,
v polích je přírody vděčnost a na moři dosáhneš zisku,
v cizině roste ti sláva, jestliže majetek máš,
nemáš-li, víš to jen sám. Máš manželku? Domácnost šťastná.
Nejsi-li ženat, pak žiješ lehce a volně jako pták.
S dětmi je radostný život, kdo nemá je, nepozná starost;
mládí má nadbytek sil, stáří je moudré a ctné.
Z oněch krajností dvou , "Buď nepřijít na svět, neb ihned
zemřít", si jedinou nezvol. V životě dobré je vše.

21.06.2019

Některé básně jsou lepší, jiné horší, ale většina si je jak metrem, tak námětem dost podobná.
Přidávám epitaf od Antipatra Sidónského:

Šedivé stařeny hrob je zde, jež propadla pití:
z kamene tesaný pohár na rově vidíš i sám.
Vína milovná vždy a tlachů, už nad dětmi nelká,
také nad nuzným otcem dětí svých netruchlí již.
Přec však pro jednu věc i v hrobě naříká: že má
na rově vinný pohár, víno však v poháru ne.

14.10.2018

Poezie tisíceletá a stále úžasná.
Citace : Životní krédo.
Stačí, když chatrným pláštěm jsem přioděn, otrokem bohů nejsem, blaží mě jen květy a plody všech Múz. Nicotným bohatstvím zhrdám, tím chlebem patolízalů, jakkoli nuzně, chci žít svobodně, povelů prost." (Parmenion)
"Pravé bohatství.
Bohatství lesk a šum ať v tobě nevzbudí pýchu,
ani ať starost a trud nezdeptá svobodu tvou,
neboť celý náš život se otřásá nestálým větrem,
který jej často vláčí v opačné strany sem tam.
Šlechetnost jen je stálá a neměnná, s ní jenom zdatně
překonáš vlny a bouře při plavbě životem svým."
(Paulus Silentárius)
Antika - doba svobodomyslných osobností.
Sestaveno do knižní podoby za časů omezených svobod.