Poslední tečka za Rukopisy
Miloš Urban
Nové vydání knihy, kterou v r. 1998 debutoval autor pozdějších úspěšných románů a zamotal jejím prostřednictvím hlavu řadě kritiků, akademických badatelů a vyznavačů literatury faktu. Přitom se zdá celá věc úplně jednoduchá. Dva zdatní akademici, milenecko–spiklenecká dvojice Josef Urban a Marie Horáková, se rozhodnou jednou provždy rozklíčovat záhadu pravosti dvou slavných památek českého písemnictví, Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, a podniknou detektivní pátrání na vlastní pěst. Dozví se nevídané věci jak o Rukopisech, tak o jejich plagiátorech…... celý text
Přidat komentář
Pokud se člověk zajímá o reálnou diskusi o Rukopisech královédvorském a zelenohorském (a nepatří k pošetilým obhájcům jejich středověkého původu), musí být tímto hravým dílkem nadšen. Tahle povedená a inteligentní "mystifikace na druhou" (mystifikace o mystifikaci) je vskutku zábavná!
Urban mne bavil, baví a bavit bude. Jen škoda, že mírné nelogično z tého knihy trčí snad nejvíc, co jsem zatím měla možnost číst. Jak tak koukám na ostatní komentáře, vyčítáme autorovi všichni právě toto. Podle mne tak zůstává otázkou, zda právě tohle nebylo autorským záměrem.
Kdyby to nebyla tak krásná pohádka, dalo by se to považovat za literaturu faktu. Být to literatura faktu, měla by česká literatura o záhadu méně. Mít o záhadu méně, o čem bychom se my, Češi, hádali?
Tudíž pěkný kus beletrie s povedenou mystifikací. Samotné čtení by byla suchařina, v tomhle případě mocně pracuje čtenářský zážitek nabiflovaný školními lavicemi a psychologie dlouho utajeného tajemství. Mocná tři a půlka.
Z Urbanových knížek tuto považuji za jednu z těch slabších - postrádala jsem mystično a chyběl mi "pravý urbanovský zážitek"...:-) Přesto se mi tento titul líbil, rozhodně zajímavá úvaha...:-)
Mystifikace, která mě pobavila i přes všechny nelogičnosti, na které jsem si u Urbanových knih zvykl a většinou je shovívavě odpouštím. Předpokládám, že zmínku v údajném dopise Josefa Němce o pohřbu Karla Havlíčka Borovského, který byl pohřben „vedle ostatkův Karla Hynka Máchy odpočívajících tady již dlouhá desetiletí“, umístil do knihy autor schválně jako indicii pro pozorné čtenáře. Asi nemusím připomínat, že Karel Hynek Mácha byl v roce 1836 pohřben v Litoměřicích a na Vyšehrad byly jeho ostatky převezeny až roku 1938.
Pro „kedalch“ uvádím, že hru České nebe uvedlo Divadlo Járy Cimrmana až v roce 2008, zatímco kniha Poslední tečka za rukopisy byla poprvé vydána roku 1998.
Na knize mi nejvíce vadilo to, co jde na vrub vydavatelství (Argo), totiž pravopisná chyba na str. 85 (ve 2. vydání). Náměstím Republiky zde není myšlena zastávka MHD, a přesto je zde název vytištěn s velkým „n“ i „r“. Předpokládám, že v tomto případě se nejedná o mystifikaci.
Boženku Němců propral pořádně a ten konec, ach ten konec, ten mi to celé zkazil. Nevím proč jsem čekala něco originálnějšího než Cimrmana:)
Ale je to Urban, vyprávět umí i udržet čtenářovu pozornost...jen nějak mi není líto, že už jsem to dočetla:)
Dějově velmi roztříštěná knížka; vlastně je otázka, dá-li se o ději jako takovém vlastně mluvit. Až do poslední chvíle jsem uvažovala, jestli mě ta kniha interesuje nebo ne a spíše jsem se klonila k té druhé variantě. Pak ale přišlo takříkajíc velké finále a já se vůbec nedivím, že tím Urban řadu badatelů zpotil až na pr..li :)). Krásně podaná fabulace na téma autorství obou rukopisů, která u mě dost zvedla i cekové hodnocení :). Za přečtení kniha určitě stojí, i když pokud se já vrátím k tomuto dílku, asi si přečtu jenom závěrečné pojednání o rukopisech :).
První kniha, kterou jsem od p. Urbana četl. Začínal jsem s nedůvěrou. Po dočtení bylo však moje hodnocení vysoké a určitě ji doporučuji. Přitom zpočátku mi ten text připadal sice psaný s pečlivým ohledem na jazyk, ale suchý, až průměrný. Čtenářský zážitek však u mě gradoval každou kapitolou a potěšení jenom rostlo.
Knihu jsem si půjčila, protože mne jako bohemistku upoutal už její název a také proto, že se mi líbil Urbanův poslední román Praga Piccola. Líbí se mi až postmoderní styl psaní (předstíraná literatura faktu, komunikace se čtenářem, prolínání žánrů a hra s grafikou). Pojetí fikce na téma Hanka a Linda je též velmi zajímavé, vyvolá na tváři lehký úsměv a možná v hloubi duše vás, stejně jako mě, nahlodá červíček s otázkou "A proč ne?".
Zajímavý experiment. Jinak se kniha označit nedá. Urban předkládá zajímavě rozehranou mystifikaci o rukopisech, ve které předkládá vlastní rukopisy, poměrně vtipně vysvětluje původ rukopisu zelenohorského i královedvorského a ještě reflektuje celý "žánr" literatury faktu. Jako experiment zdařilé, ale že bych se ke knize chtěl vracet, to ani ne. 70%
Zdařilá mystikace. Je nereálná, ale pobaví. Ostatně, napsat mystifikaci o velké mystifikaci českých dějin, to je výzva, ne?
Štítky knihy
Rukopis královédvorský Rukopis zelenohorský RKZ
Autorovy další knížky
2001 | Hastrman |
1999 | Sedmikostelí |
2008 | Lord Mord |
2005 | Santiniho jazyk |
2003 | Stín katedrály |
I po letech jedna z mých nejoblíbenějších urbanovek. Julian Barnes si dal rande s A. S. Byattovou a výsledkem byla tahle rozkošná mystifikace.