Poslední teorém
Arthur Charles Clarke , Frederik George Pohl Jr.
Poslední dílo pravděpodobně největšího z autorů SF, jehož vydání se již nedočkal, napsané na základě stostránkových Clarkeových poznámek ve spolupráci s dalším velikánem této generace autorů SF, Frederikem Pohlem, se stalo skutečnou literární událostí a více než důstojným Clarkeovým rozloučením. Román nepostrádá velké vědecké myšlenky, na něž jsme u autora zvyklí, ale je také doprovázen určitým ironickým nadhledem nad lidskou pošetilostí. Poslední teorém je příběhem jedné matematické obsese a oslavou lidského ducha a vědy. Současně však dobrodružným vyprávěním, v němž lidstvo čelí svému vyhubení všemocnými mimozemšťany a, aby přežilo, je nuceno potlačit své politické a náboženské rozpory. Srílanský student Randžít Subramanian vyřeší Velkou Fermatovu větu jen prostředky známými ve Fermatově době, čímž získává nejen slávu a bohatství, ale i povolání do tajné organizace Pax per Fidem usilující o zklidnění politických rozporů na Zemi. Tak se dostává do středu celosvětových konfliktů, při jejichž řešení by se měl uplatnit i jeho mimořádný talent. Mezitím se však k Zemi blíží nepřátelské lodě s cílem vyhladit celému vesmíru nebezpečné lidské pokolení.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2009 , BaronetOriginální název:
The Last Theorem, 2008
více info...
Přidat komentář
Poslední počin velmistra SF Arthura C. Clarka, které dokončil a připravil k vydání další z oceňovaných velikánů žánru Frederik Pohl, ve mně zanechalo vpravdě rozporuplné pocity. Na jedné straně přísně pragmatické, s vysokou erudicí podané, vědecké myšlenky, byť některé poněkud recyklované (např. vesmírný výtah, solární plachetnice), na druhé straně ironická nadsázka, která však místy sklouzavá až k dětské prostoduchosti. Jako by autoři váhali, jakým směrem své snažení zacílit. Nedokázal jsem se rozhodnout, zda čtu seriózní pojednání, sepsané autorem hollywoodských komedií, nebo humoristický román člověka, který dosud publikoval výhradně vědecké statě v odborném tisku. Tato nejednoznačnost trčí z textu na všechny strany a není jednoduché se s ní vypořádat. Připočtěte poněkud rozplizlé a obskurní mimozemské vměšování, které se v závěru místo gradace dočká spíše rozpačitého přešlapování na místě, a máte tady dílko, které byste už z úcty k autorům chtěli postavit na piedestal, ale ono se nevydrápe ani do poloviny schodiště.
Těžko říct, čím to je, ale poslední dobou mě Clarke nějak zvlášť netáhne. V knize sledujeme osud studenta, který nalezne důkaz Fermatovy věty, a díky svému následnému věhlasu získá vazby na Pax per Fidem, což je jakási nadnárodní "policie" založená USA, Ruskem a Čínou, která se snaží o vytvoření světového míru. Zajímavějším prvkem je to, že se tak stane v době, kdy k Zemi přiletí mimozemšťané přivolaní jadernými výbuchy nukleárních zkoušek odhodlaní Zemi sterilizovat... Naneštěstí mi připadá, že kniha končí zrovna v tom nejatraktivnějším úseku, takže jí víc než 3 hvězdy dát nemůžu.
Dobré sci-fi. Občas mi to připadalo takové zhuštěné, tak bych si to klidně představoval i 2-3x delší.
Výborné sci-fi, kde je krásně cítit vliv obou autorů, vlastně toho nejlepšího z jejich tvorby. Je ta vše - mimozemské civilizace, matematika, pohled na lidstvo a jeho snahy o napravení napravení problému, odkazy na Orwella...
Nemám moc rád knihy, které Arthur C. Clarke napsal ve spolupráci s jinými autory, ovšem když tím jiným autorem je Frederik Pohl, to je jiná. Je to sci-fi jako řemen, příběh košatý i napínavý, bez zbytečných ponurostí a surovostí, v němž všechna zdánlivá naivita řešení, jež přináší osvobození od nepříjemných odvěkých "daností" lidské nátury, bere za své s mefistofelským úšklebkem v poslední větě.
Podle mě to bylo moc přečasně useknuté