Posledný človek
Mary Wollstonecraft Shelley
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532233/bmid_posledny-clovek-65cd0e88c7652.jpg
4
6
6
Mary Shelleyová (1797 – 1851) si v máji 1824 napísala do denníka: „Posledný človek! Presne tak, pocity tejto osamelej ľudskej bytosti viem opísať veľmi dobre. Sama si totiž pripadám ako posledný pozostatok milovanej rasy, keďže sa moji spoločníci do jedného pominuli ešte predo mnou.“ Autorka slávneho Frankensteina sa po smrti manžela P. B. Shelleyho vrátila do Anglicka, rozhodla sa spravovať jeho literárnu pozostalosť, no popritom nezabúdala ani na vlastné spisovateľské aktivity, ktorými si nepochybne kompenzovala všetky osobné straty. Okrem manžela jej totiž umreli aj deti (spolu tri – Clara, Clara Everina a William), ostal jej len syn Percy Florence. Autorka v priebehu desiatich rokov z romantického ošiaľu, ktorý sa niesol aj v znamení (nielen) jej osobnej sexuálnej revolúcie, zdá sa, celkom vytriezvela. Už to nebola len neplnoletá intelektuálka, dcéra známych spisovateľov W. Godwina a M. Wollstonecraftovej, plachá kráska s knihou v ruke, ktorej počaruje ženatý básnik pochybnej povesti. Rozhodla sa bojovať s nepriazňou osudu a postarať sa o posledného člena novej rodiny, aký jej ešte zostal, úplne sama. Pocit opustenosti položila na papier v knihe Posledný človek (The Last Man, 1826), v ktorom vzdáva hold ľudskosti v jej neuveriteľnej krehkosti. O svojom diele sa vyjadrila slovami: „Musím povedať, že Posledného človeka mám spomedzi svojich literárnych počinov najradšej, no chyby rozhodne neprehliadam.“ Román je príbehom priateľstva, je to filozofická úvaha o ľudskej náture, o zmysle života v spoločnosti, o duchovnom i intelektuálnom vyzrievaní v čase prevratných spoločenských zmien na pozadí katastrofy globálnych rozmerov. Dielo pôsobí v pandemickej ére priam prorocky. Po prvom vydaní v roku 1826 kniha zapadla prachom, vo svete ju vylovili z archívu až v roku 2008 a konečne si ju môžeme prečítať aj v prvom slovenskom preklade.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2024 , EurópaOriginální název:
The Last Man, 1826
více info...
Přidat komentář
Obsáhlý román s pěti sty stránkami, který jsem si půjčila kvůli lákavému názvu a taky proto, že předchozí knížka autorky se mi líbila. Začátek příběhu se mi četl, jako když másla ukrajuje, blahodárný minulý čas! (Kam se hrabou současní autoři se svým stylem přítomného a budoucího času!) Příběh se vleče a houstne, pořád jsem čekala, kdy už v tahanicích lásky, rodinných vztahů, válek, bojů a světového moru začne prosvítat technický rozvoj předchozího století -nic. Názvu plně odpovídaly až poslední dvě kapitoly, není to tedy žádný Malevil.
Fantastická záležitost! Pro Mary Shelley mám jakousi vnitřní slabost, a tak mi překlad jejího románu Poslední člověk udělal velikou radost. Přesto jsem skrze svou zkušenost s autorkou netušil, jak moc mě tento mnohovrstevnatý příběh pohltí a uchvátí.
Příběh Lionela Verneye se vine a rozvíjí v několika etapách. A tak čtenář velmi plynulým vyprávěním okusí decentní náznaky sci-fi (dálkové vzdušné balóny a lodě s opeřenými křídly, Británie coby republika), které ve mně vyvolávaly představy spíše steampunkové, což se dá vysvětlit 200 lety od prvního vydání a předně to vnitřnímu promítání rozhodně nijak neubližovalo. Od společensky laděného románu, kdy Lionel od osiřelého pasáčka, jemuž na světě zbyla jen sestra Perdita, postupuje do vyšších společenských sfér, přechází kniha popisem válečných konfliktů (Raymond) do katastrofického příběhu v podobě morové epidemie (Adrian) a končí zkrušujícím postapokalyptickým závěrem (Lionel). Nechybí ani výborná romantická linka hlavních (především ženských) postav; Lionel s Idris, Raymond s Perditou. Ačkoli některá setkání mohou vyznít poněkud "lámané přes koleno", psychologické popisy vztahů i duševních procesů jsou skvělé. Trochu samostatně stojí Adrian s Evadné; v jejich případě se jedná o velmi důležité vstupy do vývoje příběhu na poli symboliky.
Jedna z věcí, kterými mě Mary Shelley opakovaně dostává, je její básnický cit. Ač v mnohém ovlivněna (či probuzena) díky osudovému spojení s Shelleyem a Byronem, měla fenomenální básnický cit použitý v próze. Navíc v temnějším zabarvení, které je mi natolik blízké. Její tendence do scén zakomponovat přírodní živly dělají její díla velmi atmosférickými. V daném případě mohu zmínit zkázu městečka Doveru nebo Lionelovo putování opuštěným světem.
Vtíravá melancholie, zdrcující samota, řezavé pocity, společenská zamyšlení, hluboký zmar i dojetí. Oproti Frankensteinovi je Poslední člověk knihou o mnoho vyspělejší, složitější. Také je to kniha mnohem citovější. A dokonce také děsivější a depresivnější. Lionel si ve svém životě moc dobrých časů neužil, Mary Shelley popravdě taky ne. Oba trochu toho zmaru a žalu přenesou i na čtenáře. Soudobou kritikou nebyla kniha přijata, patrně hlavně kvůli tehdejšímu kontextu. Já si těch pět set stran opravdu užil, prožil a procítil.
Závěrem se sluší v tomto případě i pochválit překlad Ladislava Nagy, který knihu navíc doplnil o vkusné poznámky pod čarou, které krom jiného ukazují, jak sofistikovaně autorka do knihy implementovala nejrůznější inspiraci a odkazy. A protože Mary Shelley je fascinující temnou básnířkou, doufám, že tento skvost nebude jediným, kterému se konečně dostalo českého překladu. Po dvou staletích bylo skutečně na čase.
Zcela zásadní kniha (nejen) pro vývoj science fiction. Jde ale v prvé řadě o košatý společenský román o samotě, který se později přelije v pandemický a později apokalyptický a postapokalyptický příběh, patrně román první svého druhu na světě. Důležité a vyzrálé dílo, které jeho doba (na rozdíl od jiných autorčiných knih) nepřijala a spíše opomíjela a teprve teď se mu pomalu dostává pozornosti. A také českého překladu, který bolestně chyběl, a to skoro dvě stovky let. Jistě, současnému čtenáři může připadat poněkud rozvleklé, jenže ono to má svůj smysl. A kdo vydrží a zkousne se, bude jistě nadšený.
Ačkoli je román prezentován jako dnes velmi populární "postapo", čtenáři zvyklí na tento žánr z něj mohou být nepochybně zklamaní. Nejsou v něm totiž žádné technologie budoucnosti, žádná alternativní realita ani nic šokujícího. Kniha naprosto odpovídá době svého vzniku a působí spíš jako historický román a budoucnost, do které je děj zasazen, naprosto odpovídá Anglii někdy v devatenáctém století. Samotná zápletka o titulním posledním člověku přebírá vládu až v závěru, kdy jde o skutečně posmutnělý román o konci jedné éry, kterou ukončila neznámá pandemie (podobnost s covidem je až mrazivá). Předchozí dvě třetiny románu jsou spíše jakýmsi melodramatem, romancí a politickou úvahou o tom, jak by fungovala Anglie jako republika. Nechybí tu ani mnoho filozofických úvah o vztazích, lidech jako takových i celkovém významu státu pro lidský život. Je pravda, že z dnešního pohledu je román místy šíleně zdlouhavý, vleklý a pomalý, čemuž nepomáhají ani extrémně dlouhé kapitoly psané prakticky bez odstavců. Českému vydání a překladu patří díky za doplnění všech odkazů na anglické klasiky (především Shakespeara, Byrona a Shelleyho), které běžný čtenář nemá šanci sám rozklíčovat a navíc ukazují, jak moc velký vliv měli zejména poslední dva jmenovaní na tvorbu Mary Shelley. Podařil se zachovat i specifický až básnický jazyk, kterým je kniha napsána a tím pádem i zvláštní melancholická a ne úplně veselá, přitom ale ne tak temná atmosféra. The Last Man je náročnější počin, který rozhodně vyžaduje čtenářovou součinnost a mohl by být o něco kratší, když se jím ale čtenář prokouše, odměnou mu je solidní zážitek. 70 %