Post tenebras spero lucem

25.04.2019

„Všude lidé, v Chomutově Němci.“ (přísloví citované Pavlem Stránským) :D

Monumentální sborník příspěvků k osvícenství v českých zemích s vynikající, čtivou a vtipnou předmluvou doc. Daniely Tinkové.
Některé příspěvky mě přirozeně bavily víc, kdežto u jiných jsem měla dojem, že mi nic nedaly, protože obsahovaly samé informace intuitivní nebo známé (což je ale moje subjektivní hledisko, samozřejmě). Nečetla jsem knihu úplně celou a z některých textů jsem si udělala jen dvě nebo tři poznámky, takže v komentáři zmíním jen ty, které mi utkvěly. Každopádně původně jsem si chtěla přečíst jen pár příspěvků a knihu vrátit do universitní knihovny, ale pak přišlo typické „ještě si přečtu tohle... dobře, a ještě tohle a tohle...“, takže jsem nakonec prostudovala docela nezanedbatelnou část bichle. :)

Studie Jiřího Hrbka o osvícenském politickém myšlení a ideálu panovníka je podle mě skvělá. Zaujal mě také text J. Lormana o myšlení Augustina Zippeho, jenž například rozlišoval mezi krásou náhodnou a podstatnou, tedy tou, kdy se duševní ctnosti jeví v tělesných (rozum v pohledu apod.). Upoutala mě zmínka Eduarda Maura, že zájem o Slovany i u teritoriálně českých historiků vzbudila německá slavistika, která se rozvíjela v souvislosti se vzestupem Ruska.

S úsměvem jsem se dočetla, že u zrodu památníků (knižních) stáli Luther a Melanchthon, kteří se podepisovali svým studentům. Překvapilo mě, že Mary Wollstonecraftová napsala svou 300stránkovou „Obranu práv žen“ za pouhých šest týdnů. Zaujalo mě, že bibliografie (ve smyslu soupisu literárních památek) se v osvícenství pokládala za plnohodnotnou vědu na úrovni historiografie (fascinující, jak se naše pojetí vědy mění). Poutavý příspěvek Martiny Halířové o sirotčincích ve mně vzbudil dojem, že v osvícenství poskytovaly (v některých ohledech) lepší péči než dnes - stát například mezi chlapci vyhledával nadané studenty a pěstounům přispíval na ošacení. A nečekala bych, že němčina se vyžadovala i od řemeslnických učňů.

„Celé stvoření je zrcadlo, v němž spatřujeme boha. Hrom zvěstuje jeho moc, hvězdné nebe je obrazem jeho nádhery, chladivé šumění jeho vánku, krásný zpěv ptáků, zurčení potoků jsou tóny jeho lásky.“ (Augustin Zippe)