Postřižiny
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56642/bmid_postriziny-zJP-56642.jpg
4
1302
1302
Jen stěží bychom asi v Čechách hledali někoho, kdo by neznal tento půvabný příběh – ať už v tištěné podobě nebo ve zdařilém filmovém zpracování Jiřího Menzela. Vyprávění o krásné mladé manželce správce maloměstského pivovaru a její všemi obdivované hřívě předlouhých vlasů si našlo cestu k srdcím bezpočtu čtenářů i filmových fanoušků. Doslova neodolatelně působí také postava svérázného strýce Pepina (na plátně jej ztvárnil Jaromír Hanzlík). Idylická atmosféra ospalého maloměsta je takřka dokonalou kulisou pro vypravěččiny drobné výstřednosti i pro (především slovní) eskapády strýce Pepina, jakož i pro poněkud bizarní snahy jeho usedlého bratra, hrdinčina manžela. Koktejl, který autor namíchal z osudů těchto tří protagonistů a okořenil mnoha dalšími drobnými postavami, působí dodnes tak osvěžujícím dojmem, že se člověku ani nechce věřit, že vznikl před několika desítkami let.... celý text
Přidat komentář
Příběh jako takový se mi vcelku líbil. Jediné, co mi vadilo byla dlouhá souvětí, ve kterých jsem se občas trošku ztratila.
Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli Postřižiny – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle zato mají olympijské proporce.
Francinově suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. (Zaplaťpánbů za profesory University sv. Montyho Pythona, kteří dokázali vyvrátit Pepinovu teorii, že vtipnost je přímo závislá na hlasitosti přednesu).
A mít za manželku p.zdu (dámy prominou, ale tohle stvoření odmítám zváti ženou), která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen... která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní, a která za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných... to taky není lehké. Vlastně Francina obdivuju, žít se dvěma mamlasy, zralými pro kazajku a nezbláznit se...
Jediné, co se mi na knize líbilo byl jazyk a maratónský běh doktora Gruntoráda.
Kniha oslavující konzum, pojmenovávající sobeckost chutí k životu, s menší příměsí emancipace, a to zabaleno v staromilských kulisách (se kterými dle mého soudu pracoval třeba takový Poláček lépe), kdy všechno bylo lepší, lidé si měli blíže, tráva byla zelenější a žvýkačky dělaly lepší bubliny... Tohle není Jméno růže, uživatelko palko452.
1* za jazyk a doufám, že Menzelův film je lepší.
Musím říct, že tuhle knihu Hrabal opravdu nahrabal. Říká se, že tento autor není pro každého, ale když k tomu vezmeme v potaz, že jsem nikdy neviděla film Postřižiny, nepiju pivo a už vůbec si nechci představovat krvavou zabijačku, tak toto dílo bylo pro mne opravdu šlápnutí vedle.
Kniha mě nebavila číst, dělalo mi problém udržet pozornost a Hrabalův styl asi opravdu nebude mým šálkem kávy. Hlavní postava neboli ztřeštěná žena napsaná mužem mi taky sympatická nebyla, k tomu všemu svou debilitou zabila psa. Aspoň pasáže se strýcem Pepinem byly občas vtipné, ale jak říkám, tak jsem film neviděla a často se ztrácela, takže jsem se do této knihy nevžila jako ostatní. Měla jsem možnost si přečíst i další autorova díla, ale po tomto zážitku jsem se rozhodla, že ji nevyužiji, i když Ostře sledovaným vlakům dám pravděpodobně ještě šanci.
Další z knihy, kde je film bohužel lepší než kniha.
Kniha mě bohužel neoslovila.
Film se mi líbil mnohem víc. Z knihy mám dojem, že je Maryška celkem psychopat.
Upřímně mě kniha nevtáhla jako film,řekl bych že je to dost preceňované dílo a nebýt filmové adaptace, tak by... Doplňte si každý sám
Příběh správce nymburského pivovaru Franzina a jeho krásné ženy Maryšy, kdy do jejich poklidného života vpadne strýc Pepin a hlavně nové změny v životě. Nádherný román Bohumila Hrabala, který je napsán tak úžasně poetickým a krásným jazykem. Z celého příběhu přímo cítíte krásné léto, teplo na dvoře pivovaru, úžasně studené pivo a slyšíte řev strýce Pepina. I zabíjačka prasete je zde popsána jako umělecké dílo. Naprosto fantasticky napsaná kniha, Hrabal měl velký cit v popsání obyčejných věcí, které povznesl na neobyčejné.
Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.
Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)
Od prvních řádků jsem byla vtažená do příběhu, až jsem z toho měla pocit, že jsem v něm taky, ovšem ne jako obyčejný šmírák schovávající se kdesi ve křoví nebo někde za rohem zdi, ale jako jedna z postav tohoto půvabného vyprávění. Hned od začátku jsem měla úsměv na tváři, jako když se setkávám se starými přáteli. Samozřejmě za to může nejen notoricky známý film, ale i Hrabalův popis. S jeho hrátkami s jazykem mi šla hlava kolem. Bylo fajn, že jsem všechno viděla očima Maryšky. Skvěle se do ní Hrabal převtělil a možná i já při čtení, protože jsem se odputala od toho blázince okolo mě. Takže bezva odpočinek. Akorát mi trošku chyběla ta krásná filmová poetika a atmosféra a vrněla bych blahem. Menzel to s herci moc dobře uměl a tomu za to dík.
Toto je zatiaľ prvá kniha od Hrabala, ktorí som čítala. Nadchlo ma, ako šťavnato je napísaná. Šťavnato - nemyslím v uchylnom slová zmysle, skôr ze je plná života. Napríklad ten opis zabíjačky na začiatku ma úplne dostal. A to v skutočnosti zabíjačky moc nemusím. Ten jazyk je taky plný, plnokrvny. A kontraste suchar Francin ako pije vlažnou kávu a prikusuje suchý chlieb . Tie kontrasty medzi živou Maryskou a mdlym Francinom ma bavili.
Musim rict a nepise se mi to lehce, ze tato kniha me nezaujala, jedine, co me drzelo nad vodou bylo spojeni na filmovou adaptaci, kdy jsem si dokazal priradit k postave herecke vykony. Asi souhlasim s nekterymi nazory zde, ze skutecne pan Hrabal neni pro kazdeho, bohuzel ani pro me.
Kniha možná nejtypičtěji hrabalovská, vezmeme-li to na základě jakéhosi stereotypní představy o jeho díle. Kniha plná přívětivosti, laskavosti, zjemňujícího pohledu na život se vší jeho tragikou, plná vřelého humoru, doby, reálií... Ale: byť se na to většina čtenářů kupodivu nezaměřuje (nebo jen velice vágně), vnímám u ní i řadu negativ, která jsou povětšinou příznačná i pro značnou část zbývající Hrabalovy tvorby. Nepochybuji, že Hrabal byl nesmírný znalec češtiny s rozsáhlou slovní zásobou včetně různých slangů, archaismů atp., nicméně při četbě mě mnohdy ruší různé stylistické úlety, o jejichž cílenosti a funkčnosti silně pochybuji. Zvláště u slovosledných kostrbatostí či rozličných hybridních vět mísících obecnou češtinu s bezmála hyperkorektností si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč se autor k takovým konstrukcím uchýlil. (Napadá mě jedině - ale není to hypotéza ničím podložená -, že tyto jevy jsou snad patrné zejména v jeho knihách, které za komunismu vyšly jen samizdatově, a tedy bez řádné redakce v tom původním slova smyslu, a při oficiálních vydáních po roce 1989 se do nich s ohledem na autorovu proslulost už nijak redakčně nezasahovalo, mají tedy podobu strojopisů vzniklých leckdy na jeden zátah a Hrabalem možná příliš nekontrolovaných či nekorigovaných.) Pokud jde o obsahovou stránku, platí v podstatě to, co jsem psal už k Něžnému barbarovi: narativní linka je v podstatě vrstvením příhod a anekdot, které by mohly fungovat i samostatně (což věděl a poněkud z nouze pod tlakem zužitkoval i sám autor), kdybychom knihu o třetinu proškrtali nebo naopak prodloužili, nikdo by to nepoznal, čili kompozice je tam velmi nezřetelná až vysloveně nepřítomná. To samo o sobě nemusí být vadou, oblíbil jsem si i řadu textů na komponovanost programově rezignujících, u Hrabala se však nejedná o proud vědomí či automatický text (leda snad na kompozičně nejvyšší úrovni, ale i tak je tam přítomna chronologičnost), takže je to i v tomto ohledu poněkud hybrid. Jakkoli hybrid, který mám přesto přese všechno rád, stejně jako mám rád Nymburk, Polabí, první republiku, maloměstskou atmosféru, pivo, komíny, štěpnice, staré motorky atp. Tedy podobně jako u Něžného barbara mám asi raději mýtus Postřižin nežli jejich text samotný.
K jeho edičnímu zpracování ještě jedna poznámka na závěr: Prózu jsem četl v rámci mladofrontovních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (sv. 3, 2015), stejně jako ostatní Hrabalovy knížky. Editoři odvedli poctivou práci a nakladatelství se za celý tento počin právem náleží chvála, ale proč proboha opatřili texty ciframi v horním indexu odkazujícími k vysvětlivkám a poznámkám v závěru knihy? Při četbě to akorát ruší a plně se ztotožňuji s výhradou M. Špirita, že pro daný typ vydání je to řešení málo vhodné. Co hůř - vysvětlivky leckdy objasňují pojmy či osobnosti notoricky známé (např. sladovna, Vincent van Gogh [v jiné próze]), k těm navíc přidávají zbytečně podrobné biografické (přesný den narození a úmrtí), popřípadě místní údaje, zatímco řada jiných řídkých či raritních výrazů či nejasných aluzí zůstává nevysvětlena. Přičemž to celé nic nemění na tom, že četba Hrabalových děl by byla možná i bez těchto vysvětlivek (alespoň obecný význam čtenář takřka vždy pochopí z kontextu, encyklopedické či biografické údaje si snadno vygoogluje), ale jestliže je tam editoři chtěli umístit (což určitě není chyba), pak stačilo zkrátka zařadit do komentáře ke každému textu seznam pojmů a osobností a uvést, k jakým stránkám se která položka vztahuje. Osobně si vysvětlivky často procházím ještě před četbou samotnou, takže toto řešení vnímám jako nejpraktičtější a k autorským textům nejšetrnější.
2022/2
Přečteno kvůli maturitní četbě. Z klasické literatury mě baví spíše ta starší, tohle mi zábavné nepřišlo. Kniha se mi příliš nelíbila, popisy a složitá souvětí mi často připadala nudná. Pasáže strýce Pepina, kde je vidět typický Hrabalův pábitel, mě nezaujaly už vůbec a často jsem je přeskakovala, protože čtenáři vlastně nic nového nepřinesou. Charaktery postav mi přišly nereálné, převážně Maryša (např. když na začátku knihy maluje lidem obličeje krví a směje se, jako by to bylo nějak zábavné).
Knihu jsem dostal znovu k Vánocům a utvrdil se v tom, že Hrabal byl prostě mistr.
Jsem rád, že přes notoricky známý film se čte i kniha. Je jasné, že při čtení naskakují obličeje herců z filmu, čímž vzniká trošku i ta atmosféra. Zase si ji někdy přečtu.
Četla jsem do povinné četby a vlastně to ani nebylo tak špatné. Ostře sledované vlaky jsou za mě teda lepší, ale tohle je taky fajn.
Jen v ději jsem se občas ztrácela, protože na sebe kapitoly téměř vůbec nenavazovaly a knížka tak působila spíš jako jakási sbírka povídek :D
Knize jaksi chyběla ta okouzlující atmosféra, kterou se povedlo panu Menzelovi dostat do filmu. Také zásluhou úžasných herců ovšem.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Bohumil Hrabal vypráví čtenářům příběh trochu upjatého správce pivovaru Francina, jeho krásné a velmi nekonvenční manželky Maryši a poněkud bláznivého a hlučného bratra Pepina, který nečekaně vpadne do jejich zaběhlého stylu života a převrátí jej úplně naruby. To všechno napsáno vskutku mistrovsky a čtivě, krásnou místy až poetickou češtinou a s velkým citem pro jazyk. Na motivy této knížky pak natočil režisér Jiří Menzel výborný a všeobecně známý film.