Potkat básníka

07.02.2013

Jsem rád, že dálnice nejen literárních kariér nebývají lemovány vždy jen havarovanými outsidery, kteří přecenili svůj talent a originalitu svého vidění světa. Často totiž ve škarpách nacházím hlasy přeslechnuté záměrně, protože říkaly nepopulární věci. Tito autoři v rozporu se vžitými, ze všech stran bodře halekanými a papouškovanými hesly nastavují zrcadlo jiné tváři světa, než je ta oficiální. Vadí mi když nikdo nepřemosťuje zdárně vybagrované propasti mezi přepychem a bídou, když se lidé snaží jeden druhého co nejrafinovaněji okrást či degradovat na prostředek k dosažení vlastních cílů a kritici toho všeho jsou buď vysmíváni, nebo vražděni zprvu sametovým nožem a když to nejde jinak, likvidováni s brutalitou, jakou předchozí desetiletí neznala.Vnímám zproblematizovanou smysluplnost lidského života žitého ve zdeformovaných a dehumanizovaných podmínkách, a nutně proto končícího vleklým zplaněním či instantní tragédií pro ty, kdo nehodlají přistoupit na kompromis a degradující ponížení falešné hry s kartami, které rozdávají jiní –hry, kterou pro ně vymýšlejí šavlozubí dravci přestrojení za lidumilné ovečky. Možná nic moc, ale přinejmenším v tomto umění zaznívá skřípavě neharmonický tón do osmělujících se fanfár společnosti, která si namlouvá, že se právě začíná zotavovat z kolapsu totalitních let. Taková díla jsou nejotřesnější v tom, že své likvidaci (fyzické morální) hrdinové (a často sami autoři) sami nahrávají, že jsou zarytí maximalisté, kteří se nechtějí spokojit s málem a nedají se odbýt náhražkou života. K tragédii je dožene právě to, že odmítají vidět na jedno oko a držet krok s ostatními, že nejsou vlažní kompromisníci, že jednají na základě poznání, k němuž dospěli a jednají důsledně –že nedokážou blaze spočinout ve zbahnělém polovičáctví. Jsou uměním o zdání vydávaném za skutečnost, o zašlapávání veškeré bezprostřednosti, opékání nad pomalým ohněm, o letargických mlýnech korupce, v nichž cynicky proorganizovaná společnost rozmílá lidské duše. „Co ty dveře otevíráš? Mají být zavřený“. Nikdo neuvažuje, proč co jak chodí a jaký to má smysl. Všichni přistoupili na pravidla hry, víc o nich nepřemýšlejí, ale také o nich nepřipouštějí diskusi. Vědí svoje. „Dveře mají být zavřené“. Samí hodní lidé. Viníky jsou korporativně, všichni dohromady, protože si jeden jako druhý zvykli bez protestů žít v kafkovském zámku a podzámčí. Ale vinen je především řád, společnost, která takovému stavu propůjčuje zdání normálnosti, zdání smysluplného počínání...Tvorba je projevem humanismu uz tim, ze je projevem touhy po komunikaci. Tvorbou promlouvaji, vstupuji v dialog ci hledaji ospravedlneni tryznive existence, ti nejryzejsi, ti nejnestastnejsi. Smrtelnici, nikoli olympane. Jejich poselstvi je poselstvim z tohoto sveta a k tomuto svetu, zadnym naseptavanim andelu. Neprepsal jsem se, opravdu nejnestatnejsi. Neverim, ze lide tvori ze stesti. Nebo treba z pretlaku, z nadbytku zivotni energie, jak tvdil Salda. V zaklade snahy realizovat se tvorbou je uraz v nejnescetnejsich variantach , ale vzdy znemoznujici komunikaci a seberealizaci primou, konvencni, tzv. normalni. Tvorba je prekonavanim tohoto zakladniho urazu, je dobyvanim lidske dustojnosti temi, jimz byla z tech ci onech duvodu odeprena. Neni dulezite, pouzije li se slova nenormalita ci uraz (tam kde Sokrates mluvil o silenstvi). Je vsak jiste, ze "normalni" lide nepisi romany, nemaluji obrazy, nesochari, nekomponuji, nenataceji filmy. "Normalni" lide se realizuji jinak. Tvorba neni volni zalezitost, neni nikomu dostupna z jeho vlastniho rozhodniti, nelze pojmout umysl tvorit. Proto v teto sfere "normalni lide" nutne ztroskotavaji. Dobyvani lidske dustojnosti... a naproti tomu neblahe sterilni vyhovovani pozadavkum zvenci... Vira tva te zahubila. Napriste preziji jen ti, kteri zadnou viru v nic mit nebudou, nebo budou ochotni se ji kdykoli odrict, vzdat se ji, obetovat ji.