Povídky jamrtálské
Milena Slavická
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49936/bmid_povidky-jamrtalske-AWB-49936.jpg
4
31
31
Prozaická prvotina známé historičky a teoretičky umění Mileny Slavické vrací čtenáře do předlistopadové skutečnosti druhé poloviny dvacátého století a s odkazem na Nerudovy Povídky malostranské před ním vyvolává neveselý svět „ponížených a vyvržených“. Pražské Nuselské údolí, kde se příběhy odehrávají, není jen kulisou, ale se svou zanedbaností, lokální svérázností a odstrčeností se znaky maloměsta uprostřed velkoměsta se stává důležitou součástí děje. Čtyři postavy splétají ve čtyřech navzájem propojených povídkách svými osudy román jako portrét odpudivé doby, která lidem, jejichž karty byly od samého počátku rozdány k prohře, nic nepromine a naopak se vklíní do každé skuliny jejich nejintimnějšího soukromí. Autorce se podařilo sugestivně popsat osudy dětských přátel, jejichž životy těžce poznamená a nakonec i přemůže komunistická přítomnost i lidská malost, proti nimž jsou bezmocné i ty nejopravdovější city a přátelská pouta.... celý text
Přidat komentář
Strašně moc smutné - ani ten umělecký poetický jazyk to nezachrání, přesto kvůli němu dám +1*, jinak by to byly jen 2, za to zklamaní (proti Hagiboru.)
Velmi temné a bezútěšné příběhy, náhled na kousek života lidí, kterým opravdu není co závidět. Po výborném Hagiboru pro mě kniha byla poněkud zklamáním, k příběhům ze dna společnosti mi nepasovala ta zvláštní poetika jazyka. Přečetl jsem za 3 dny a dočetl v tramvaji 18 právě po průjezdu Jamrtálem (kde jsem kdysi 8 let bydlel a nikdy označení Jamrtál neslyšel;-))
"... právě tady voní splín nejsyrovější vůní vřesovišť, tady dýchá smutek nejchraplavějším astmatickým dechem."
Neporazitelná beznaděj podaná tak skvostnou literárně uměleckou formou, že vás to vcucne a nepustí. Forma je tak skvělá, že nejvíc z povídek čiší člověčí nezdolnost a životaschopnost v sebedestruktivnější mizérii. Navíc s kolísavým kontaktem s nebesy. Nejvíc jsem si zamilovala Aliho v poslední kapitole, která je vážně úsměvná.
"Chodil za Annou, pil, mlčel a pak otupělým zklamáním a bez vroucnosti prostupoval drobným dívčím tělem než usnul jako pařez . . . . . . . ve chvíli, kdy zimní slunce prostupovalo jamrtálskou oblohou jako zkaženým jogurtem, pocítil lásku . . ."
Jamrtál a zejména jeho okolí je moje odjakživa oblíbená lokalita, kdo tam nežije ve stejné bídě jako postavy příběhů, ví jak dechberoucí okolí Jamrtál má. Na chrám Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého koukám z oken práce a na Folimanku občas zamířím na polední pauzu. Cestou domů jdu kolem (nebo do) hospůdky U Možných, kde je přes ulici dnes taky diagnostický ústav a kluky z něj v poslední době potkávám hned po ránu, když chodí na Folimanku běhat. O Apolináři a Kateřinské ulici ani nemluvě :o)
Milena Slavická je pro mě Jan Balabán v sukních. Postavy jejich příběhů mají hodně společného.
Budu nedočkavá Hagiboru - další kladný vztah k lokalitě :o)
4/7
Pěkný, ale velmi smutný příběh z pražského Slzavého údolí, který zobrazuje osudy čtyř lidí, kteří to v životě neměli lehké. Až zase pojedu metrem přes most sebevrahů, tak si vzpomenu na jamrtálské údolí a nejspíš i na kočku pohřbenou v pionýrském šátku.
Skvělé. Tahle knížka má potenciál, aby se o ní za sto let učilo podobně, jako se dnes učí o povídkách Nerudy. I když na to je to asi příliš málo zidealizované. Praha, ponurá totalitní 70. léta, krásně hutná atmosféra Nuselského údolí, výrazný jazykový talent autorky. Jediná výtka je k rozsahu - dokáži si představit, že nejeden ruský klasik by z tématu dokázal vymáčknout víc a stvořit objemný svazek. A možná proto podobné novely zůstávají mimo okraj mainstreamu, chybí tam zkrátka jakási univerzálnost, komplexněji uchopit téma a říct vše.
Je škoda, že dnes na dobrou literaturu člověk narazí někdy až bizarní náhodou, tak jako se to stalo mě u této knihy...
Těžká jako kámen.., chce se napsat. Ale ne, to není ono. To se mi jen zazdálo, když jsem knížku začala číst a vtáhnul mě - Jamrtál. To se mi jen zazdálo, když jsem se prodírala trnovou spletí překrývajících se čtyř podob stále se opakujícího příběhu. To se mi jen zazdálo, když se na mě z těch pár stránek valil koncentrovaný kal slov, panebože, tak nelítostně výstižných, že nebylo kam uhnout. Že by si je člověk musel vyrvat z hrudi, aby tolik nedusila. Kdyby chtěl. Kdyby ovšem chtěl. Jamrtál...
Sevřenost knížky je dechberoucí. Nic nechybí. Nic navíc. Text. Fotky. A hořkost jako daň za to, že se - obzvlášť během poslední a asi nejexponovanější části příběhu - skoro nedobrovolně chvílemi usmějete.
Jamrtál...
„Jamrtál! Tak říkávali Nuselskému údolí odpradávna. Jamrtál – údolí smutku.“
Bavor, Aki Kakaba, Anna, Ali …. smutné postavy a pochmurná atmosféra Nuselského údolí semknutého mezi Palácem kultury na jedné a chrámem Nanebevzetí Panny Marie na druhé straně a překlenutém nechvalně známým mostem sebevrahů. Oprejskané domy, čtyřky hospody, pasťák, práce u technickejch služeb, pančovanej alkohol, šeď života v normalizaci, žití odnikud nikam. Čtyři vzájemně propojené povídky, v nichž je každý sebemenší náznak naděje udušen smutkem. O hvězdičku depresivnější, o hvězdičku lepší než na stejném místě se odehrávající Green Scumův Nuselskej punk.
Ctyri (smutne) osudy ruznych postav spolecne tvori jeden pribeh. Kulisu tvori Nuselsky most a zakouti pod nim. Utla knizka - velky obsah.
Jestli máte slabost pro (ano, třeba i lehce kýčovitou, ale jak se to vezme) krásu špíny, ošklivosti, nepohodlí, outsiderství, životní bezradnosti, zranitelnosti, opravdovosti a intenzity, pak vás kniha zrovna jako mě dostane na kolena. Budete ji číst znova a znova, hledat své životní odpovědi v kultivovaných básnických evokacích špinavé, šedé, promrzlé Folimanky a ve stejně nádherných a intelektuálně vzrušujících (!) replikách sešlého dělníka Aki Kakaby (v replikách typu „Eště ty mi ser“).
Jestli Kilián Nedory leží dneska večer Na Knížecí pod lešením a za jeho zavřenýma očima jsou jako kuželky rozházené vyhaslé svíce světa, tak Aki Kakaba loví tyčí svou zdechlou kočku z Botiče. Kočku, které až se podívá do tváře zevnitř, jako do vnitřku masky, uvidí v ní svou vlastní tvář. Anebo spouští U Apolináře z okna kamarádovi dopis, pár neohrabaných vět bez čárek a háčků, s vynechanými písmeny a s pravopisnými chybami. Próza má dokonalou stavbu, o které si myslím, že musela vytrysknout z podstaty věci. Je to opravdová kompozice, funkční struktura, stavba, chrám, mýtus o věčných, transcendentních skutečnostech. Mýtus o věčné lásce k Akimu Kakabovi.
Bydlím v Nuslích, tak mě vyprávění bavilo o to víc. Irelevantní, já vím. Kniha je jinak psaná lehkým, přístupným stylem, chvílemi nenásilně poetická, a díky skromnějšímu rozsahu nestihne začít nudit.
Nejdřív jsem četla Hagibor, pak až tuto knihu. Jsou si podobné stavbou děje, vyprávěním různých osob. I námět je v něčem podobný.
Vynikající knížka! Měl jsem jí v plánu přečíst už před půl rokem, ale dostal jsem se k tomu až dnes. Vřele doporučuji.
Část díla
Aki Kakaba
2010
Ali
2010
Anna
2010
Bavor
2010
Autorovy další knížky
| 2014 | Hagibor |
| 2010 | Povídky jamrtálské |
| 2018 |  Ona |
| 2022 | Na Betáni |
| 2006 |  UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty |
Moc se mi líbí tento styl psaní, takové povídání o lidech, s překvapivými momenty, těžko popsat. Román? Povídka? Je to úplně jedno, rozhodně knihy této autorky stojí za to číst.