Povídky malostranské
Jan Neruda
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505815/bmid_povidky-malostranske-QAh-505815.png
3
2928
2928
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Ta knížka, kterou si chudáci žáci pletou s povídkami od Čapka.
První věc, co mě zarazila, je ta, že mnoho Nerudových povídek tak nějak postrádá pointu. Spíše se jedná o určité obrazy ze života Pražanů (můžete hádat třikrát kde přesně ubytovaných). Sem tam nějaký ten údernější konec přijde, ale nějaké velké zvraty nebo finální odhalení jako v detektivce opravdu nečekejte.
Je tu i možnost, že jsem leccos nepochopil, protože Neruda píše sice velmi bohatou češtinou... ale taky dnes už místy docela nesrozumitelnou. Možná existují nějaké verze upravené do současnější češtiny (a pevně v to doufám, když je tenhle češtinářský rébus tak oblíbený u maturit), ale já četl tu nejpůvodnější verzi, a to bylo někdy náročné. Paradoxně ale musím Nerudovi přiznat, že ten jeho styl má určitý švih a dá se do jeho textů ponořit.
Obyvatelé Malé Strany jsou samý pavlač natřískaný sousedy, co se všichni navzájem znají, navštěvují a pomlouvají. Chlapi hodně chlastají, ženský dřou od rána do noci a děti jsou třískáni hlava nehlava. Je fajn, a upřímně řečeno pro mě i docela překvapivé, že tohle Neruda nijak zvlášť neidealizuje. Najdou se samozřejmě i nějaké hezké chvíle, hlavně když jde o lásku, ale jinak je spíše kritický. Nejvíc to autor rozjede v poslední, dlouhé povídce Figurky, ve které se hlavní hrdina pod vlivem jakéhosi spisovatele Nerudy (heh) přestěhuje ze Smíchova na Malou Stranu, a zjišťuje, že to tam není až taková hitparáda. Všichni kolem něho jsou docela bizarní postavičky, a on sám je takový nekňuba, který neustále na lidi kolem sebe mění názory .
Malostranské povídky se poměrně náročně čtou. Ukazují poměry tehdejších Pražanů, ale jsou spíš o atmosféře než o nějakém pořádném příběhu.
Pět pavlačových drben z deseti.
Konečně! Konečně jsem si je také přečetl. Poprvé jsem se s Povídkami Malostranskými setkal na druhém stupni základní školy. Konkrétně se jednalo o Doktora Kazisvěta a Hastrmana. Bože, jak já jsem to nesnášel! Ale dnes? Dnes, když jsem si je konečně s klidnou myslí a bez předsudků přečetl čistě dobrovolně? Inu, hned z nich mám podstatně lepší pocit.
Víte, Povídky Malostranské se pro pana Nerudu ukázaly býti poněkud nevděčnou knihou, myslím. Jan Neruda píše okouzlujícím jazykem, který plyne jako řeka, jeho čeština je jednou z nejkrásnějších co jsem kdy viděl a zároveň nejimaginativnějších. Ale! Ale pro moderního čtenáře – tedy běžného konzumenta – to není to pravé ořechové. Inu, jedná se o čiročirý realismus. Opravdu jsem nikdy nečetl tak realistickou, prostou knihu. Vše v ní je uvěřitelné, přiměřené, nic není vyhnáno do surrealistických extrémů. Přes to však Neruda do díla včlenil mnoho satiry, kousavých vtípků, ale i moralit a dosti neoptimistických ukázek lidského charakteru. A toto dílo, zahleděné do lidských duší v melancholické části Prahy nemá u dnešních konzumentů šanci. Sex? Inu, nějaká ta tajemná nekonkrétní zmínka. Násilí? Jen ve vtipu. Vulgarita? Snad žádná. Akce? Inu, letěla tam jedna pánvička. Ale to je vše. Je to špatné? Ne.
Mohu-li si dovolit netradiční srovnání… U knihy Společenstvo prstenu, jsem kdysi napsal v reakci na hanobící komentáře, které tvrdily, že je to kniha o ničem, nic se tam neděje a vede téměř k ničemu, že i kdyby to byla pravda – jako že není -, co by na tom vlastně bylo špatného? Když je něco krásné, budeme tomu vyčítat, že to není akční? Hloupost! Povídky Malostranské jsou knihou, která zpytuje lidskou duši, zesměšňuje ji a zároveň podává jisté svědectví o mládí jednoho z českých literárních – hlavně co do poesie – velikánů. Není to dost?
K jednotlivým povídám se snad jednou vyjádřím individuálně. Zde řeknu pouze, že na mě nejsilněji působila extrémně lyrická „U Tří lilií“, satirická „Figurky“ a neuvěřitelně smutná „Přivedla žebráka na mizinu“, spolu s „Doktorem Kazisvětem“.
Plně doporučuji, i když se vám nebudou líbit všechny. Není na světě sbírka povídek, kde by se všechny líbily všem.
Nerudův pohled na svět se mi zamlouval víc, než jsem čekala. A za mě byly nejlepší Figurky. :)
Už se nějakou dobu snažím dohnat povinnou četbu ze střední školy a tahle přišla na řadu. Do Prahy jezdím celkem často a velmi ráda. Znám ji moc dobře a tak jsem si říkala, že si ji nechám přiblížit i tímto způsobem.
Věděla jsem jakým jazykem je psaná a celkem se to i dalo číst i když to není úplně můj šálek kávy. Asi jako většinu mě některé povídky bavily více a některé méně. Více mě, ale rozhodně bavila druhá část knihy, kdy popisuje své bydlení a vztahy se sousedy a místními. Výzva k souboji na závěr se povedla.
Jak tu píšou už lidé přede mnou, některé povídky baví hodně, jiné méně a jiné vůbec. Četla jsem podruhé, poprvé to byla povinná četba, ale nijak výrazně jsem na knižíku názor nezměnila. Pan Neruda krásně zachycuje náladu tehdejší Malé Strany a doby.
Za mě je hodnocení docela jasné: první a poslední povídky mě k uzoufání nebavily, ale všechny mezi tím byly hezké, vyprávěny s něhou milých vzpomínek na dětství a mládí. V tomto ohledu mi kniha připomínala Babičku od B. Němcové.
Takže pokud vás první povídka nebaví, přeskočte ji a nechte se vtáhnout do melancholické atmosféry Malé Strany.
Moc hezké povídky z Malé Strany, kdy Jan Neruda psal hlavně o místních postavičkách, které mistrně vykreslil a krásně vyobrazil tehdejší život na Malé Straně. Např. tzv. doktora Kazisvěta, kterého moc neměli místní lidé rádi a který svým činem si je znepřátelil ještě více. Nebo pana Vorla, kterého k neštěstí dohnala jedna nehezká pomluva, která se pak rozšířila celou čtvrtí a samozřejmě mnohé další povídky, které určitě stojí za přečtení. Tato kniha je napsaná tak sugestivně, že při čtení jsem měl pocit, že jsem se ocitl v tehdejší době.
Nádherný jazyk, příběhy i uvěřitelné, skvěle vykreslené postavy. Určitě stojí za přečtení.
Nerudovy Povídky malostranské čtu ráda. Už jsem se k nim za ta dlouhá léta, co chodím po této zemi, vrátila několikrát.
Malá Strana je magická, pohádková, kouzelná a osobitá část Prahy, kde si vždycky připadám jako v jiném světě. Je nemožné si toto místo nezamilovat. Přitáhne se vás jako magnet. Vryje se vám pod kůži a už nikdy nepustí. Lidé tu odjakživa byli také velmi osobití a svérázní. Takovým lidem věnuje Neruda svou pozornost. Jejich povahy a mezilidské vztahy moc dobře znal a dokázal detailně vykreslit. Měla jsem jejich životy přímo naservírované na stříbrném podnose a chvilkami si připadala i jako obyčejný šmírák. S příběhy zde uvedenými je to ale jako na houpačce. První je poněkud delší, proto nějakou dobu trvá než se do knihy čtenář zakousne. Pokud to zvládne, tak už knihu z ruky nedá.
Tohle nebyl úplně můj šálek čaje. Některou klasiku/povinnou četbu mám ráda, ale tohle ne. Některé povídky byly fajn a líbily se mi (Pan Ryšánek a pan Schlegl, O měkkém srdci paní Rusky, Svatováclavská mše), ale většina mě neoslovila.
Neobyčejné příběhy obyčejných lidí žijících na Malé straně v Praze v 19.století, které vypráví Jan Neruda velice lidským a pěkným způsobem. Přála bych si tam být a vidět vše na vlastní oči, i když v podání Jana Nerudy jako bych tam byla :-)
Kniha se mi moc líbila. Když si člověk zvykl na Nerudovo vyjadřování, poměrně rychle mu to utíkalo. A všechny povídky mají krásný a občas i vtipný příběh
Čeština 19. století mě nepřestane uchvacovat. V průběhu mého života jen pozoruji pozvolný úpadek. A není to jenom používáním slov, jež byly kdysi považovány za sprosté - však v přímé řeči mají své oprávnění. Ale popsat dění bez nich - i v tom je mistrovství. A v tom, jak Neruda dokázal popsat prostého člověka své doby, jeho uvažování a problémy, je dnes zřejmě nedosažitelný.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
| 2014 |  Povídky malostranské |
| 1947 |  Kam s ním? |
| 2009 | Balady a romance |
| 1959 | Písně kosmické |
| 1941 | Hřbitovní kvítí |
Kdo by neznal alespoň některou z klasických třinácti povídek (novel), které jsou v knize Povídky malostranské? Povídky se dočkaly toho nejlepšího ocenění, jaké mohou literární texty mít, staly se nesmrtelnými. Na to, že byly texty původně určené pro časopisy (byť na svou dobu prestižní), to je velké štěstí nejenom pro autora, a je to štěstí zejména i pro nás, čtenáře.
Jazyk trochu zastaral, obsah nikoli. Náměty jsou ze života, něco je odkoukané, něco odposlouchané, něco vyfabulované, charaktery lidí a kritika nešvarů společnosti je pořád živá a aktuální. Charakteristika hrdinů i jejich příhod je bezvadná a pražský život 19.století jako malovaný. Pomluvy, zlomyslnost, hamižnost, pokrytectví, nespravedlnost a jiné vlastnosti jsou s námi lidmi pořád a ovlivňují životy obětí, stejně jako to dobré, co někdo vykonal. Běžné obrázky ze života lidí, šťastných a zejména těch nešťastných, obyčejných a zvláště těch podivínštějších, mají stále co říct, jak už to u klasických příhod bývá.
Mám doma starou knihu po matce s půvabnými ilustracemi a moc lituji toho, že kouzelné ilustrace se už v knihách nenosí. Byla bych jednoznačně pro, aby se vrátily zpět i v novějších knihách pro dospělé čtenáře a obohacovaly tak děj a pomáhaly nám se dostat do světa postav, dělat nám radost a doplňovat, oživovat vyprávěný děj.