Povídky malostranské
Jan Neruda
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546967/bmid_povidky-malostranske.jpg
3
2921
2921
Edice Doporučená školní četba vám přináší nejznámější dílo slavného českého spisovatele Jana Nerudy. Soubor třinácti povídek odehrávajících se v polovině 19. století se věnuje lidské povaze v její nejčistší podobě a pomocí drobnokresby nabízí barvitý dobový pohled na městský život v samotném srdci Prahy.
Přidat komentář
Dílo, jež se neuvěřitelně liší povídku od povídky. Celá první třetina je prakticky o ničem (Týden v tichém domě), jiné příběhy jsou dosti povedené (Figurky, Hastrman, Přivedla žebráka na mizinu, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku). Zbytek je taková šeď.
Klasická povinná četba, tuhle knihu jsem ale měla nakonec celkem ráda, jednotlivé příběhy měly hloubku a pěkně vykreslovaly lidskou povahu.
Vtipné, milé, v jádru velmi obyčejné a lidské, a tím stále aktuální. Člověk kolem sebe při čtení všechny ty roztodivné postavičky opravdu vidí a zjišťuje, že se toho za těch sto padesát let vlastně tolik nezměnilo.
Na druhou stranu je sbírka jako celek poněkud nesourodá a je znát, že texty původně vycházely samostatně a v různých periodicích. Především Svatováclavská mše a povídka o nerozboření Rakouska se k ostatním příliš nehodí. Ale co by člověk klasikovi neodpustil.
Přiznávám, během školní četby jsem vynechal, tak až teď. A tipnul bych si, že by se mi to ve škole tolik nelíbilo, ale kdo ví. Nyní pro mě osobně nejhezčí závěr, tedy "Figurky". Ta idealizovaná Malá Strana tu dostává takové reálné trhlinky. Ono když tu všichni tak hezky po sousedskou bydlí a do oken si vidí, tak ovšem taky všechno slyší, do okna dokonce i dostřelí a na botu doplivnou :) Krásně lidské
Skvělá povídka je "Figurky"
Později chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveň chytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena.
Vyšlo najevo, že Pepík je nalepil na bílý papír a dal co dar lásky Semperové Márince.
Neruda je geniální.
U některých kapitol jsem se zasmála. Lidi jsou vždy lidí, nic se nemění. Zlost, žarlivotst, láska, smrt, nenávist nikdy neodejdou z lidstva.
Některé povídky se mi líbily více, některé mě bavily méně, ale musím říct, že ta pozitiva přece jen převažují. Nerudovo vyprávění se mi četlo hezky, některé pasáže mě dokonce donutily se zasmát. Ty o lidské nepřejícnosti, závisti a chamtivosti člověka zamrzí, ale to už tak v životě bývá.
Vzhledem k tomu, že Povídky malostranské všude slynou jako jedno z největších děl české literatury, mě docela zklamaly. Vlastně téměř žádná z povídek pro mě nedokázala vykleštit z Prahy tu tajemnost jejích domků a živost jejích uliček. Čeština Nerudova je sice velice pěkná a čte se nádherně, ale nezakrývá plytkost mnoha příběhů.
Malostranské povídky....čtené po několikáté a vždy mě ohromí...krásou českého jazyka, milým povídáním o mém milovaném kousku matičky měst, kdy stojíc nad Malou Stranou a pod sebou červené střechy malostranské a pod jednou tou střechou vidím Nerudu, jak sedí nad čistým listem papíru a perem začíná tvořit své tak milé a nesporně své nejčtenější dílo. Některé povídky ukazují tragičnost lidského bytí, jiné zase jeho lehkost a snad i veselost, na další se zasměje čtenář sám sobě, protože Neruda tak krásně popsal nejen lidský život se všemi jeho krásami a trablemi,ale i lidské charaktery...
Za mě tedy dílko malebné, jak sama zákoutí malostranská, kam se vždy náramně těším a už se vidím, jak si vyšlaou Nerudovkou a cestou se vrátím do let minulých a budu vnímat Génius loci...rozhodně čtenářům povídek doporučuji. Pak mnohé z povídek pochopíte .
Krásné a malebné kouty mé milované Prahy,potažmo Malé Strany, které se mi vždy líbí. To hlavně díky Janu Nerudovi a jeho vypravěčskému umění.
Malostranské povídky snad četl každý, tak jako Babičku od Němcové. Neruda píše o Malé straně , kouzelném a tajemném zákoutí v Praze. Pokaždé, když přijedu do Prahy a mám čas, mé kroky směřují na Karlův most a pak dále na Malou Stranu, kde křivolakými uličkami mě něco vede do Nerudovy ulice k domu " U dvou slunců ". V myšlenkách se vracím do poloviny 19. století, období , kdy žil Jan Neruda. Nelze v tom okamžiku nevzpomenout na jeho Povídky. Obdivuji tehdejší Nerudovou účast na životě obyčejných lidí a právě to je ten jeho hluboký zájem o člověka a vystižení jeho charakteru. Ať si, kdo chce, co chce říká, jeho Povídky patří k základním hodnotám české literatury.
Po dlouhých letech jsem znovu vzala Povídky do ruky. Každá má své poučení do života. Některé se čtou samy, jak to tak bývá, jiné dají trochu práce. Obdivuji Nerudovo umění popsat postavy detailně a přitom poutavě, vidím je zcela jasně před očima. Jejich příběhy také mnohdy pozoruji kolem sebe, i když mohou mít třeba jiné povolání. Podstata se nemění.
Málem jsem umřela nudou a tuze jsem se modlila, aby jsem si knihu nevylosovala u maturity. Vyčerpávající čtení, které jistě muselo bavit rodilého Pražáka z minulého století, který si pamatuje bařtipány sedící před svým hostincem a sousedky, které na sebe přes ulici pokřikují. Já v knize nenašla půvab staré Prahy ani starých časů. Neobjevila jsem žádné ponaučení ani důvod, proč bych si knihu ještě někdy přečetla.
Česká klasika, kterou by se měl každý probojovat, i když o zajímavé četbě nemůže být řeč.
Česká klasická literatura, ke které jsem se dostal až v dospělosti a to jsem rád, protože nevím ,jak bych si s touhle knihou ,jako dítě poradil. Půjdu asi proti proudu, ale mě toto dílko moc nenadchlo a byl jsem rád ,že jsem ho vůbec dočetl. Nejlepší povídka z celé knihy pro mě byla ,,Svatováclavská mše''.
(SPOILER)
Neruda svou drobnokresbou rozčeřil klidný rybníček koncem 19. st. A přitom by to, nebýt povinných četeb, bylo dílko tak nenápadné, alespoň mně se tak jeví. Vždy mi bylo líto pana Vorla, u kterého nechtěl nikdo nakupovat, jakožto u cizáka. A stejně tak je pěkně vykreslena hořká osudová ironie v povídce "Psáno o letošních dušičkách".
Samozřejmě... žádné velké zápletky a chytlavé příběhy to většinou nejsou, jenže ani neměly být. Tady se nejedná o Povídky z jedné a druhé kapsy.
"...Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí, položil se tedy na dvéře a čekal. To se rozumí, že stoje usnul a HŘMOTNĚ padl..." :)
Mám ráda knížky ze staré dobové Prahy, představuji si klidnou atmosferu té doby a Povídky malostranské mně perfektně sedí. Pamatuji si dobu, kdy se sousedi znali, v hospodách sedávali štamgasti a centrum Prahy byl náš domov, kde jsme potkávali známé. Knížku jsem četla už před dlouhou dobou a dneska jen takovou rychlovku, ale myslím, že se k ní zase někdy znovu dostanu.
Malou Stranu považuji za nejmagičtější pražskou čtvrť, proto jsem byl zvědavý, jestli nějaký magický pel ulpěl i na téhle staročeské klasice. Povídky jsou to kvalitativně různorodé a za nejlepší považuji tyto dvě: Pan Ryšánek a pan Schlegl a Hastrman. A jak je to s tím magickým dotykem? Nějaký jsem tam také našel.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
| 2014 |  Povídky malostranské |
| 1947 |  Kam s ním? |
| 2009 | Balady a romance |
| 1959 | Písně kosmické |
| 1941 | Hřbitovní kvítí |
Poslouchala jsem audio. Povídky mají své kouzlo a dávají představu běžného života v polovině devatenáctého století na Malé Straně. Autor zachytil známá místa a popsal chování a uvažování tehdejších obyvatel staré Prahy. Oceňuji atmosféru, ale moc mě to nebavilo. Čímž nesnižuji kvality a význam sbírky.