Povídky malostranské
Jan Neruda
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78575/povidky-malostranske-78575.jpg
3
2928
2928
Jednotlivé povídky původně vycházely v časopisech Lumír, Květy aj. Jako ucelený soubor byly vydány v roce 1877. Náměty k povídkám Neruda čerpal ze vzpomínek, kdy žil na Malé Straně v Ostruhové ulici v domě U Dvou Slunců (Nerudova). Povídky jsou napsány realisticky a čtivě i pro dnešní čtenáře. Při jejich čtení má čtenář jedinečnou možnost nahlédnout nejen do života obyvatel města v 19. stol. ale poznat i město samo, projít se malostranskými uličkami a vnímat nezaměnitelnou atmosféru tehdejší Prahy. Jedná se o 14. povídek známého českého autora. Většina z nich byla zfilmována.... celý text
Přidat komentář
Sice povinná školní četba ale tak jsem do ní spadla, že jsem referát psala v úplně stejném stylu..
Vím, že je to klasika, ale mě autorův zdlouhavý popis všech detailů opravdu nebavil. Některé povídky jsem přeskočila, u jiných jsem byla zvědavá na pointu, tak jsem je přelouskala, ale u poslední jsem si už řekla, proč ztrácet čas nad něčím, co mě nebaví a nutit se k tomu. Tak jsem knihu zaklapla.
Já vím, klasika, školní četba.....to se nedalo číst, vůbec mě to nebavilo. Přiznám se přečetla jsem jen první povídku. Z několika stránek jsem pochopila pouze, že jedna paní zemřela. Nemá to hlavu ani patu, prostě jen tak plácnutá povídka o ničem. Zato povídka obsahovala spoustu postav, o kterých jste kromě jména nevěděli nic.
Tyto povídky se četly dobře. Sice si musíte zvyknout na jazyk, ale pak to jde samo. Jedna povídka zajímavější, než druhá. Myslím, že jako povinná četba by na školách měla určitě zůstat.
Knihu jsem neměla v ruce drahně let (od své maturity,a to ani nechtějte vědět, jak je to dlouho!) a těžce jsem se prokousávala.
Byla jsem na knihu moc zvědavá, přece jen - je to česká literární klasika. Překvapilo mne, jak moc odlišně se mi jednotlivé povídky četly. Některé byly i přes určitý jazykový handicap (přece jen se od té doby jazyk hodně pozměnil) lehouné jako peříčko, jinými jsem se ne a ne prokousat. Jako celek hodnotím tak nějak uprostřed. Plus za atmosféru staré Prahy a za vykreslení postav.
To už je tak dávno, co jsem tuhle knihu četla, že si to snad ani nepamatuji, ale tenkrát jsem se kupodivu začetla. Dnes by jí museli přeložit do současného českého jazyka a třeba by si získala oblibu už jen svojí tehdejší atmosférou
Na jazyk jsem si musel zvyknout, ale to nebyl problém, který jsem s knihou měl. Děj mě nedokázal vtáhnout, já se ne a ne začíst a knihu jsem protrpěl.
Nemohu si pomoci, ale od tak oceňovaného a vychvalovaného díla české literatury jsem čekala mnohem více. Jednotlivé povídky pro mě byly dost nezajímavé. K dočtení jsem se vyloženě musela donutit.
Nevím, zda je to tím, že patřím do mladé generace a nerozumím archaickému jazyku, v jakém je dílo napsáno, nebo tím že nemám vkus, ale knížka mě absolutně nebavila, až na pár krátkých povídek, které jsme četli na střední v rámci povinné četby (Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a doktor Kazisvět). První a poslední povídka mi přišla jako mučení, nebavilo mě číst stále o tom jak se v baráku lidi drbou a řeší kde kdo co řekne, čekal jsem nějakou větší zápletku.. Vyústilo to v to, že jsem si už jen odpočítával stránky do konce a přemlouval se, ať to dočtu. Možná je to stěžejní dílo české literatury, ale mě to nijak extra k srdci nepřirostlo, a nejspíš si to už nikdy nepřečtu.
myslím, že v dospělosti tuhle knihu člověk ocení víc, než když ji přečetl v rámci povinné četby na základní škole :-)
Tak jsem se i já díky čtenářské výzvě dostala k Povídkám malostranským a říkám si, kéž by mě byla bývala povinná četba bavila před dvaceti lety tak jako teď. Mohla jsem maturovat za jedna! Všechny povídky, radost pohledět a Figurky jako třešinka na dortu. Moc jsem se bavila :-)
Styď se Michaelo! To jsem si řekla po dočtení. Myslela jsem, že je to národní poklad, že se knížka musí prostě všem líbit ale ono ne. Těžko se mi četla, musela jsem ji prokládat jinými knihami a přemáhat se ve čtení. Počítala jsem stránky do konce což se mi taky nestává. Strašně se za to stydím ale nebavilo mě to. tři hvězdy jen za to, že se bojím dát panu Nerudovi méně.
Na Povídky malostranské jsem se chystala už hodně dlouho a teď na ně konečně došlo díky Čtenářské výzvě. Moc se mi líbila ta krásná atmosféra Malé Strany, která byla cítit z každé stránky, a to určitě i díky půvabným ilustracím. Až na dvě krátké povídky, do kterých jsem se nemohla hlouběji začíst, se mi kniha moc líbila. Nerudův popis jednotlivých postav má své nezaměnitelné kouzlo a pro mě to bylo krásných deset dní strávených v 19. století na Malé Straně. Určitě se k této knize budu ráda vracet.
Povídky malostranské můžu vždy a v jakékoli formě. Nejvíc mě ovšem dostal špek z roku 2009 s ilustracemi Petra Urbana, který jsem dostala od manžela. Okamžitě jsem si tuto verzi zamilovala a s chutí znovu přečetla. Ráda v knize jen listuju a podle obrázků si připomínám děj. Třeba obrázek pomlouvající paní Rusky za rakví usmívajícího se nebožtíka je dokonalý. Nebo šplechtící studenti povalující se kolem žlabu prejzové střechy jsou také kouzelní.
Četla jsem v rámci povinné četby a musím říct, že to byl můj největší přešlap. Dějově by to asi i šlo, ale číst se to prostě nedalo a nedalo. Už nikdy více. Během čtení povinné četby jsem objevila mnohem lepší poklady.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
| 2014 |  Povídky malostranské |
| 1947 |  Kam s ním? |
| 2009 | Balady a romance |
| 1959 | Písně kosmické |
| 1941 | Hřbitovní kvítí |
Jelikož jsem čekala od knihy málo, velice mile mě překvapila. U povídek jsem se bavila a u některých i zamyslela. Navíc jsem četla vydání s krásnými ilustracemi Petra Urbana, které příběh doplňovaly.