Povídky – Pozůstalost za života

30.01.2016

Musilovo psaní je jako číst nějaký složitý matematický vzorec a vyžaduje koncentraci a trpělivého a zkušeného čtenáře. U Musila má jeden pocit, že mu uniká něco literárně velkého a zásadního. Možná ano, ale osobně mám rád příběh a postavy které nejsou až tak odosobněné a způsob psaní, který není tak tvrdohlavě těžkopádný - to je ale můj pocit a chápu ty vesměs pozitivní komentáře jiných uživatelů. Jazykově brilantní - to jistě; myšlenkově hluboké - ano, přinejmenším jak Macocha.

Z Pozůstalosti na mě nejvíc zapůsobila Portugalka. Ta těžká atmosféra sídla kdesi na ostrohu nad hučící řekou. Ta stísněná a šerosvitná, barokní nálada a postava veskrze jako nějaký arcehtyp trudomyslnosti a rodového řádu. Jakoby tu Musil popsal samotnou esenci němectví nebo spíš rakušáctví, a zároveň se to dobře čte a není to plné sáhodlouhých filosofických úvah, šustících jak starý papír. Mistrná povídka, v níž se zrcadlí pozdější tvorba sebezpytných rakouských spisovatelů, jako například Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho. I přes to, že Musila nemusím, uznávám, že vliv jeho tvorby na moderní německou a rakouskou literaturu byl a je zásadní.

Samotná kniha Povídek je dle mého názoru přístupnější než Muž bez vlastností, a asi bych ji doporučil spíš. Ale i tak z těch několika stylisticky mistrných povídek, črtů a záznamů vyčnívá Portugalka. Ostatní mě, až na ten styl, nijak zvlášť neoslovilo.