Povídky pro chlapce

26.12.2022

Tato kniha na mě koukala v jedné knihobudce. Vypadala jako nová, doslova svítila novotou, a zaujala mě i svým obalem - proto jsem po ní hrábla a řekla si, že jí dám šanci. Zjistila jsem, že autor pochází z našeho kraje, což mě nalákalo ještě víc.
Asi nejvíc jsem ovšem byla zvědavá na to, v čem jsou povídky určené chlapcům jiné než povídky určené dívkám. A tak jsem se zkusila začíst. Asi jsem čekala dobrodružné příběhy ve stylu Otakara Batličky, Karla Maye, Jacka Londona či E. T. Setona, jaké jsem louskala v dětství... Kniha mne ovšem zklamala na celé čáře. Už od prvních vět mě totiž doslova praštilo do očí, jak se autor snaží vyrovnat jinému známému tvůrci příběhů pro chlapce - Jaroslavu Foglarovi. Je to snaha až příliš křečovitá a urputná, plná pro mne těžko stravitelného patosu a klišé. Věty psané zvláštním květnatým stylem v kompozici, kterou zvládne každý gymnazista, hrdinové příliš čistí a naivní - nikoliv snad hloupí, ale nevyzrálí...a poněkud ploší, takoví dokonalí "Mirkové Dušínové" dnešních dnů.
Možná si autor jen spletl čas pobytu a ocitl se ve špatné době na špatném místě - předkládá nám tolik ohraný skautský ideál dobrodruhů, jako vystřižených z časopisů Rodokaps prvorepublikové éry, na něhož "naverboval" typ "feel good" příběhů, v nichž se všechny konflikty vyřeší samy od sebe a sny dojdou naplnění.
Asi nejvíc mě zaujala poslední povídka "Píseň srdce" - nejen díky tomu, že se v ní "konečně něco dělo". Čím víc jsem četla, tím víc mi však v hlavě rezonovalo: na všech těch chlapcích je NĚCO vážně divného. To přece není líčení běžného vztahu /a není to jen kvůli tomu, že jsem holka a možná vidím věci trochu jinak/. Můj dojem s každou další stránkou sílil - myslím, že se oprávněně mohu domnívat, že autor zde líčí počátky své tajné a nepřiznané homosexuality. Nechci mu nijak křivdit, ale ta silná naivní "náklonnost", s níž mladší z nich vzhlíží ke staršímu chlapci, je tak neuvěřitelně přeslazená, až si říkám: copak mu to v dnešní době, kdy jsme zahlceni spoustou informací, dávno nedošlo? Neboť jde zajisté o příběhy ze současnosti, byť její připomínkou je pouze nepatrná zmínka o mobilu.
Nechci být nijak zaujatá, ale už vůbec se mi nelíbilo, jak hovoří o přátelství dívčím, což jenom potvrzuje můj dojem o tom, že ideál "pravého chlapeckého přátelství" si postavil na jakýsi pomyslný piedestal nedotknutelnosti:
"Brzy zjistil, že Evě nejde jen o to povídání, ale že by s ním ráda navázala důvěrnější kontakt. O ten však Tom neměl zájem, neboť poznal, že Eviny názory jsou v mnoha ohledech zcela odlišné od těch jeho. Usoudil, že by nemělo smysl se na Evu důvěrněji vázat. Navíc tu byl Jakub. Jeho přítel a přátelství s ním bylo v současné době nadřazeno všemu ostatnímu. Zejména během posledních dvou let se přesvědčil, že Jakub je zcela mimořádný chlapec. Velice bystrý a přirozeně inteligentní, se zájmy o vše možné. Hlavně má ale Jakub ryzí a dobré srdce, jaké ve svém dosavadním životě Tom ještě u nikoho nepoznal. Proto nestál o důvěrnější styky, a hlavně o závazky s děvčaty. Děvčatům ostatně často v některých věcech příliš nerozuměl a jejich životní postoje a názory leckdy nechápal. Některé, jako třeba falešnost a žárlivost, pro něj byly zcela nepochopitelné. Jeho klukovská duše měla ráda přímost, nezáludnost a otevřenost. Nesnášel malichernosti a puntičkářství."
Kniha klidně může spadat do žánru young adult, ale v silné konkurenci jí nedávám příliš šanci, už jen proto, že její jazykové prostředky jsou silně zastaralé. Nabízí se mi hned paralela s romány Theo Addaira, které jsou daleko lépe propracovanější, až na lehce pokulhávající věrohodnost "asexuálních" vztahů, které hrdinové prožívají.
Knihu předám dál, třeba zaujme někoho jiného. Za hezkou obálku dávám hvězdičku.

..."Kuba se mezitím vrátil a přejel pohledem jejich nové ležení. Zul mokré kanady a dal je sušit k ohni. Pak oba povečeřeli. Tom mu vyprávěl historii Modrých skal. Poprvé tu byl s Krtkem. Ten byl tedy tak starý jako je teď Kuba. A od té doby je toto pro něj místo Velkého Přátelství. Jakousi svatyní, kam vodí jen ty nejlepší kamarády. "Víš, Kubíku, už jsem ti to říkal mockrát, ale ty jsi opravdu ten nejlepší člověk na světě, jakého jsem kdy poznal, a proto jsem tak šťastný. Vždyť jsme se vlastně nikdy nemuseli potkat a já bych pak třeba až do smrti takového přítele, jako jsi ty, nenašel," zakončil své vyprávění Tom a vzal Jakuba kolem ramen. V očích měl vláhu, která jen taktak že nevytryskla ven. Jakub se podíval do těch očí plných lásky a usmál se."
..."Víš co, počkáme rok a pak ty kameny s naší krví tady přesně v tenhle den zakopáme," navrhl Jakub a dodal, "do té doby nesmí naše přátelství přestat!" "Jsi opravdu výjimečná osobnost," řekl Tom, "nikdy v životě se ke mně nikdo tak krásně nezachoval."