Pozdní život
Bernhard Schlink
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540195/bmid_pozdni-zivot.jpg
5
1
1
Šestasedmdesátiletý Martin Brehm je šťastný a se svým životem spokojený. Jeho o mnoho mladší žena je úspěšnou malířkou, on píše články do novin, podílí se na filmovém scénáři a ve volném čase pečuje o zahradu. A hlavně se stará o šestiletého syna Davida. Když se dozví, že mu zbývá jen několik měsíců života, jeho realita se náhle roztříští. Zažívá řadu dosud nepoznaných pocitů. V hlavě mu krouží spousta otázek, na které neexistují správné odpovědi. Po prvotním otřesu se zaměří na to, aby zajistil budoucnost svých blízkých. Ale co jim doopravdy může dát? Jaký odkaz jim zanechá a nestane se pro ně spíše břemenem? Jak naložit se zbytkem času? Pokud má zemřít smířený s osudem, musí čelit několika překvapením i finálním výzvám.... celý text
Přidat komentář
Román o odcházení, lásce, smíření. O tom, že dramata patří k životu, ne ke smrti. O tom, jak se můžeme vzájemně do/ vyprovázet. Co můžeme ovlivnit a kdy jen přihlížet. Jak si udržet pocity čistého štěstí. A jak se rozloučit... Přestože víceméně všední příběh je psán z pohledu šestasedmdesátiletého Martina, přece textem probleskují i příběhy o generaci mladší ženy Ully a šestiletého syna Davida, těch, kteří se stanou pozůstalými a vědí o tom... Cítila jsem při čtení smutek, nikoli depresi. Schlink jako vždy sytí mozek, smysly i srdce. Doporučuji všem, kdo mají rádi pomalou četbu - a přestože není třeba hluboké přemýšlení, chvíle tichého usebrání po dočtení je dobrá.
"Někdy věnujeme veškeré své síly práci, jindy rodině, někdy je na prvním místě sbor nebo orchestr a jindy volební boj. Žádná rovnováha neexistuje. V životě tančíme na mnoha svatbách." (s. 67)
"Všechno, čím se zabýval, byly pozdní tóny."
"Když se díval na moře, líbilo se mu, že zůstává stejné a zároveň se stále mění, že každá vlna je jiná než předchozí. Uvědomil si teď, že je to stejné i s hučením moře. Když si myslel, že zachytil rytmus valící se vody, další vlna stejný rytmus neměla, přišla o něco dřív nebo později, a Martina to těšilo." (s 159)