Pozdravení slunci

29.03.2024

Sbírka pochází z druhé etapy (30. léta) básnického života Jana Zahradníčka, patří tedy k ranějšímu dílu, které oplývá někdy pro mě těžkopádnější mluvou a spletitou lyrikou pro snahu skloubit smyslově pozemské s nadpřirozeností. Tato poetika je po poválečně etapě vyměněna jazykovou úsporností a myšlenkovou jasností (Dům strach, Znamení moci či La Saletta), která je mi bližší, hloubku si však ponechávají básně z každé etapy básníkova života.

Pozdravení slunci mě dokázalo mnohdy hluboce zasáhnout, a tak i k dnešnímu dni přikládám vybrané ukázky z básní sbírky. Verše jasnozřivé a ukrutně pravdivé.

Mé všechny dny už smyslu neměly by více,
a jen tak pro nic kopí nelámu,
nebýti tváře té, jež vklouzla v zřítelnice
s poselstvím balzámu.
(Tvář, str. 16)

To šklebily se průjezdy a průvan smrti
papírky duší pohozených šustěl jen,
to kotouč hostie hřměl z kostelů a drtil,
milostí strašnou slunci podoben.
(Chléb dítě ve snu, str. 61)

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,
k čemu tvůj třeskot a vodopády barbarských barev
řinoucí se věčně po stupních tvé okázalosti,
k čemu tvé mříže a tresory s bohatstvím uzamčeným,
když kdosi tenký a průsvitný jak oplatka chleba
pronikne za všechny stěny a tváře a srdce,
do všech pokladen, sklepů a skladišť a věznic,
když mezi svými soudy a bankami kostely trpíš
a dosud se nenašly dveře, za kterými
je možnost se skrýti před úžasem svatostánků.
(Velký pátek v městě, str. 66)

30.05.2023

Přiznám se, já musela několikrát číst, než jsem pochopila smysl básní Jana Zahradníčka.
Snad je to trochu archaickým jazykem, neobvyklou skladbou veršů, obsahem básní. Na verše tohoto básníka jsem si musela zvyknout.
Když ale pochopíte, v duši vaší rozlije se božský klid.
Poté přijde smíření.
A když se seznámíte s básníkovým životem, nezbývá než hluboce se poklonit.

P.S.: Díky, intelektuálko z Jihomoravského kraje :-)

Až budoucnost ohnivým pláštěm smete
se střechy času skutků našich sled,
až ze sklizně ze sedby ještě nezaseté
jíst jídlo budete pod listím příštích let,
ó vzpomeňte na mrtvé v patách jara skryté,
kdo z druhé strany smrti mé se narodíte.
/Svědectví, str.9/

03.05.2023

A malý jarní pozdrav od JanaZahradníčka ....

..... ať zahrady ,jež prázdné stály
stříbrný jazyk deště chválí
ať na polích a nad loukami
kde v tůni skříních zelených
schováváš vážek drahokamy
zdvihne se mízy lehký smích ....
/Příchod jara/

19.01.2019

Z každé básně vyzařuje pocta slunečním paprskům. Pomocí slunce autor oslavuje práci, vlast, zemi, život…
Báseň Rekviem autor věnuje historikovi Josefu Pekařovi, který zemřel v roce vydání sbírky (1937).
„Kde nejsem již, dál, řeko, zníš, hodiny odbíjejí,
dál minulosti přibývá a roste věno její,
v dravosti krve bohatnouc o každý dech,
o každé početí, kruh každý ve stromech. (s. 30)
V básních je patrný vztah k víře, Bohu. „Kéž pomáhá ti Ježíš a Maria, jež patou drtí hnízdo hrůz.“ (s. 32)
Jan Zahradníček oslavuje i K. H. Máchu, sv. Václava.
Verše jsou složitější, ale při pozorném čtení v nich našinec objeví klíč k další pouti…
„Ať kdekoli, živote starý, stan rozbít jsi kázal,
znám již směr ten,
jímž vítr tisícinohý, věrný tvůj vazal,
v sandálcích listí pospíchá neznaven.“ (s. 41, Ať kdekoli)

„Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,
tak znenadání, jak ulice v ulici přejde, dnes dálka
vzkříšených polí se prostřela pod okny tvými,
věž babylónská lomozu tvého se zřítila náhle,
dozněl třesk rozhořčení a ticho se modlilo s tichem
za bystřinu života dmoucí se k zornicím našim.“ (s. 63, Velký pátek v městě)

„Jak často láskou svou vyhnán až za smrt
a v kořenech vítr
já v jistotě tvé se blaženě zapotácel…“ (s. 68, Zemi mé...)

09.08.2018

Mnohé obrazy jsou krásné a plastické. Bohužel jsou však zasazeny do tak složitých syntaktických spojení, že je pro mě často nemožné se prokousat jednotlivými slokami, takže z básní mi utkvívají spíš jakési střípky, ale celou ji obvykle vnímat nedokážu.