Prastaré pověsti české
Petr Mašek
Prastaré pověsti české Petra Maška jsou unikátním souborem nejstarších českých legend posbíraných z originálních pramenů, přičemž na rozdíl od jiných autorů, uvádí všechny pověsti zachycené od středověku po dobu barokní. Čtenář se zde seznámí se zapomenutými příběhy mýtických přemyslovských knížat, které Alois Jirásek pominul. Všechny legendy mají svůj originální půvab, který podněcuje čtenářovu fantazii a nutí ho přemýšlet jak asi vznikaly a zda mají pravdivé jádro. Je jistě úsměvné, že autoři, či spíše zapisovatelé těchto pověstí, věděli o době českého pohanství tím více, čím více byli od této doby vzdáleni. Ať již je původ pověstí pravdivý nebo jde jen o lidovou tvořivost, je důležité, že náš národ žil s těmito legendami po mnohá staletí. Každá doba si z nich vzala to, co ji inspirovalo. V těžkých válečných časech v nich hledal symboly národních hrdinů a státní kontinuity, dávné pověsti mu potvrzovaly jeho odvěké ukotvení ve středu Evropy, v dobách míru a prosperity docházelo k jejich zneužívání, například v reklamách. Obojí však svědčí o tom, že tyto legendární postavy stále žijí mezi námi a jsou součástí našich životů.... celý text
Přidat komentář
Prastaré pověsti české sice nejsou tak prastaré jak by se mohlo z názvu zdát, vychází převážně z Hájka, název ovšem vědomě míří před Jiráska a jeho Staré pověsti české. Teprve při čtení Maškova dílka člověk pochopí, co a proč Jirásek vynechává. Jsou to především ty pověsti, které popisují války Čechů s Moravany. To se přirozeně v 19. století českým vlastencům nehodilo a tak z mnoha bojů zůstane pouze Lucká válka, kterou musí Jirásek navíc poněkud "přeorganizovat", neboť v původní podobě na sebe různé boje navazují. Neobstojí přitom tvrzení, že se Jirásek vrací ke Kosmovi, neboť zároveň akceptuje i poměrně mladé části pověstí, jakými je Bivoj či Horymír. Zpracovat látku po svém je samozřejmě nezadatelné právo každého autora, to že Jirásek svou úpravou svým čtenářům nemalou část starých pověstí českých zamlčel je ovšem poměrně smutné.
Porovnání Maška s Jiráskem je ovšem zajímavé ještě z několika dalších důvodu. Jirásek předně vykresluje jednotlivé postavy daleko černobíleji než původní pověsti, postavy spíše kladné nabývají v jeho podání doslova hrdinských kontur, postavy spíše záporné jsou často vykresleny jako zosobnění zla. Porovnání ale ukazuje také jedno pozitivum. Jiráskovo zpracování je často daleko působivější, obrazově bohatší, podmanivější, než jak to líčí Mašek a samozřejmě i kronikáři, z nichž vychází.
Na závěr knihy Mašek připojuje kapitoly popisující způsob, jakým jednotliví kronikáři s látkou starých českých pověstí pracovali. Začíná logicky Kristiánem a končí Jiráskem, u každého autora poměrně podrobně uvede, jaký byl jejich přínos, co přidali, ubrali, či změnili. Právě díky téhle poslední části knihy tak čtenář získá dosti plastickou představu o postupném vznikání korpusu, který pro mnoho generací našich předchůdců zachycoval nejstarší české dějiny. Dnes sice víme, že prakticky nic z těchto pověstí skutečné historické události nepopisuje, nadále ovšem zůstává cenným svědectvím o době, v nichž jednotlivé části korpusu skutečně vznikaly. Celkový dojem: 90%
Na rozdíl od toho co jsme mohli číst ve Starých pověstech českých je dílo složitější, ale velmi zajímavé. Pan Jirásek psal pro lid obecný, pan Mašek spíš pro odborníky a milovníky historie. A tak to má být. Jsem spokojen, nadšen a doufám, že tímto autor nekončí.
Štítky knihy
mýty a legendy pověsti Slované, slovanství české pověsti Češi
(Druhé vydání má více ilustrací, novou předmluvu i doslov)
Několik verzí naši historie na jedné stránce nutí k zamyšlení a jasně ukazuje jaký kronikář za koho kopal. Nikdo vám necedí informace a neříká co si máte myslet, vše máte zde a je jen na vás ke které verzi se přikloníte a kterou odsoudíte jako manipulativní psanou na zadaní.