Pravá tvář Japonska

17.10.2018

Četl jsem knihu označenou na začátku jako "Pravá tvář Japanu" a letopočtem 1945, na konci knihy je název totožný, nicméně je uveden letopočet 1946. Papírový přebal nebyl k dispozici, nicméně předpokládám, že jde o totožnou knihu a pravděpodobně i stejné vydání.

Hned úvod knihy, kde autor konstatuje, že se nám během války a před ní dostávalo zkresleného obrazu japonska z německé a před tím japonské propagandy a vytičuje za cíl podat nám stručná ale úplný obraz Japonska ve mě vzbudil značná očekávání. Bohužel zůstala převážně nenaplněna. Takže i přes tuto knížku i dnes zůstává český stereotyp (či chcete-li narrativ) o Japoncích ovlivněn silně Japonskou vlastní sebeprezentací a nacistickou propagandou, doplněnou o pár dalších vlivů.

V úvodu autor zmiňuje, že kniha je výsledkem pozorování vlastních a také jiných autorů. Bohužel nikde není uvedeno, co tím myslel, tedy jestli některé kapitoly napsal někdo jiný, dal mu k tomu podklady, nebo tím jen myslí, že někoho citoval.

Kniha, nebo alespoň její podstatná část, je patrně psána v době mezi kapitulací Německa a Japonska, což je jednoznačně zřejmé v několika kapitolách. Na druhou stranu na některých místech působí nejaskými vyjádřeními dojmem, že ani válka v evropě ještě není zkončena a jinde naopak jakoby už i v Asii zkončila.

Knize se moc nedaří udržet naplnit vytčený cíl a vykreslit skutečné Japonsko. V celé řadě věcí je stále zatížena výkladem nacistické propagandy prezentovaným 6 let v protektorátu a odhodlaných Japoncích, na některých místech je cítit i vliv americké protijaponské rasistické propagandy. Celkově má kniha velmi nevyrovnané kapitoly. Některé jsou velmi neosobní a jen přepisují různé statistiky, jiné jsou plné osobních postřehů. Některé jsou objektivní, jiné velmi suběktivní, závěrečná kapitola je velmi politicky angažovaná a autor nám jednoznačně odhaluje, že vidí věci z komunistického úhlu pohledu sociálního. V ostatních kapitolách jen věcně kritizuje sociální nerovnosti a nespravedlivý systém, jako řada dalších zahraničních autorů, ale v poslední kapitole se přímo revolučně odváže.

Někde v knize jsou poznatky věrné, jinde je autor dost mimo mísu.
Obecně je v knize spíš pár povrchních vlastních postřehů a hodně obecných povídání o zemi a statistik, které najdete v takřka každé dobové knižce o Japonsku, a nic se nestane, pokud tuhle knížku číst nebudete. O moc nepřijdete. Většina knihy není moc originální. Ale pár výjimek se najde.

Zaujala mě kapitola o financích, kde autor na rozdíl od ostatních dobových i pozdějších autorů jednak popisuje devalvaci jenu, ale na druhou stranu ji nepropojuje nijak se snahou vytlačit evropské a ameriské zboží z trhů(jak je běžně na západě interpretována), ale uvádí ji do souvislosti se ztrátou schopnosti centrální banky kryt tištěné bankovky zlatem (co vedlo k nutnosti tisku bankovek si lze snadno dovodit vzhledem k tomu, že tato nutnost postihla centrální banku v roce 1937, kdy výrazně vzrostly výdaje na armádní aktivity v číně a jejich financování se statrala významě právě centrální banka, k čemu uvádí i nějaká data).

Autor také správně identifikuje, že země není příliš rozivinutá a přes všechnu propagandu jde o chudý zemědělský stát. Na druhou stranu zaslepen svým politickým viděním vidí za vším zlem nerozlučnou kliku militaristů a velkokapitalistů a uniká mu, že ti druzí na stupňování válečných dobrodružství nijak nevydělávali a objektivně ji neprosazovali. Autor neměl znalosti z Japonské politiky, které máme dnes, zato měl tehdejší středoevropské růžové brýle pro komunizmus.

Přesto jeho kritika sociálních témat zůstává v lecčem aktuální i dnes, stejně jako fakt, že se o tom moc nemluví. V lecčem se mýlí, ale budiž autorovi omluvou, že v tom není sám. Emancipaci japonské ženy věští západní autoři neustále už od 19. století. Ne, že by se Japonská společnost za tu dobu nikam nepohnula ale tak nějak se míjí s očekáváními západních autorů, kteří mají vždy pocit, že to v japonsku dělají špatně a musí to tam brzy pochopit a začít dělat stejně jako na západě. Jenže jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.Kniha nám napoví i něco o západní společnosti - třeba když porovnává mzdy, tak dochází k závěru, že mizerně jsou tam placení skoro všichni, ovšem pozastavuje se nad nízkámi platy střední třídy (univerzitní profesoři, vyšší důstojníci atd.) - z dnešního pohledu jsou jejich tehdejší platy na úrovni cca 4 násobku dělnických mezd dosti vysoké - zvláčtní jsou spíše jeho očekávání založená na znalosti Evropy a Ameriky, že by měly být třeba na sedminásobku. Zejména u člověka, který kritizuje neustále sociální nerovnost je to trochu překvapující.

V knize mě dost obtěžovali neustálé odbočky od tématu, kdy autor neustále přirovnává Japonsko k (nacistickému) Německu, v kapitole o školství pak úplně odbočil, neovládl se a začal líčit jak za války pracoval jako učitel v jazykové škole, kam chodili krom Čechů i Němci a poplive několik konkrétních německých dětí či studentů, jak jsou neschopné a pochlubí se, jak je vydusil. (Hrdinství, kterým by se člověk mohl pochlubit si představuji poněkud jinak, než jako bezdůvodnou šikanu žáčků kvůli jejich národnosti - lze pochopit, že byla válka, že se neovládl, ale nechápu, proč má autor potřebu tohle nám sdělovat v knize, kterou všichni čtou proto, aby se dozvěděli o Pravé tváži Japanu, a ne o Pravé tváři Karla Gama).

Asi největší pozitivum knihy je, že je tenká, takže její četbou neztratíte moc času. Dobových knih v češtnině o Japonsku je jen v řádu pár desítek, takže pokud si chcete rozšířit obzory o mentalitě jednoho českého středoškolského učitele krátce po porážce nacismu, tak s chutí do četby.