Pravda je symfonická
Hans Urs von Balthasar
Tématem této dnes již klasické teologické knihy je aktuální otázka, zda historicky vzniklé vnitřní protiklady všeobecného křesťanského společenství lze ještě spojit v přehlédnutelné jednotě. Je ekumenismus pouze naším lidským problémem, který se netýká Boží svobody a moci? Jak je možno nalézt silnou střední cestu mezi příznačnými slabostmi krajního institucionalismu a krajního liberalismu? Spočívá řešení problémů moderní křesťanské existence skutečně v pouze částečné identifikaci s církví a vírou?... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 1998 ,Originální název:
Die Wahrheit ist symphonish, 1972
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
křesťanství katolická církev eklesiologie křesťanská teologie katolíci
Autorovy další knížky
1995 | Síla křesťanské naděje |
1998 | Pravda je symfonická |
1987 | Kordula anebo vážný případ |
1991 | Maria |
2009 | Teológia troch dní |
"Nejprve to zásadní: církev je bohužel jen jedna, má dějinnou realitu stejně tak jako její zakladatel, a neexistuje možnost odvolání od nevyhovující, pohoršení budící empirické církve k církvi lepší, ideální. Ideální církev bohužel není reálná nikde jinde než v církvi empirické. A řád není nikde jinde než ve zlo-řádu, který nelze odstranit, nýbrž musí být napraven, aby se stal jako řád opět věrohodným a použitelným."
Knížka mě při bloumání mezi knihovními regály zaujala svým názvem. Zněl tak lákavě ekumenicky! Ale kniha samotná je spíš ekleziologická (pokud bych to už měl strkat do nějakých škatulek teologických disciplín) a není ani volnomyšlenkářská. Žádné "Miluj a dělej, co chceš", přispěješ tím k všeobecné pravdě! Kdepak! Naopak: symfonie pravdy je prezentována jako velmi organizovaná a pevně strukturovaná, pod precizním vedením dirigenta Balthasara, který má přesnou představu, jak má která část orchestru přispět ke zdárnému souladu celé symfonie. Je to ilustrováno termínem, který jsem zde zaregistroval poprvé, ale který se mi líbí: pluriformita! :-)
Dokonalým (a zřejmě jediným možným) uskutečněním jednoty je podle Balthasara církev. Katolická, samozřejmě ;-). Nevidí ji jako bezproblémovou organizaci (žádná societas perfecta, to ne), ale neumí si představit křesťanský život mimo ni. Viditelnou a neviditelnou strukturu církve dokáže rozlišit, ale odmítá ji rozdělit. A lidskou svobodu vidí jako důležitou v hledání toho, jak jednotu církve uskutečňovat. Ne v tom, čím ji nahradit.
Balthasar není ani hloupý, ani slepý. Vidí, jak církev svému obrazu škodí svým konáním (vidět, jak je to v roce 1972 podobné dnešku je docela skličující) a oprávněnou kritiku nebagatelizuje. Ale trvá na tom, že křesťanství je víc než morálka (spontánní láska jako důsledek přirozenosti) i víc než uložený řád. A přes církevní narušenost nevidí jinou možnost, než její hierarchické podobě zůstat věrný a pracovat pro ni. Shodl by se v tom s malou Terezkou i velkou Terezií, s Augustinem i Savonarolou. A také se mnou, i když je někdy tak těžké, cítit se v ní doma.
"Kdyby image církve byla taková, nemuselo by se tolik mluvit o jejich strukturách (které je třeba změnit), jejích (malých) šancích dnes a zítra. Ale aby do údů proudil nový život, struktury nemusejí být prvotně změněny, musejí být pouze pochopeny ve své pravé funkci, aby znova sloužily lásce. Pouze ta je podobou, která by měla vystupovat před svět a být mu nápadná: 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým' (Jan 13,35). Tato láska nemá podobu, která usiluje o sebe samu, nebuduje se jako umělecké dílo před zraky přihlížejících; je nehledaným, spontánním výsledkem mnoha obětavostí."