Prázdniny
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12555/bmid_prazdniny-2BN-12555.jpg
4
161
161
Krátké povídky ostravského prozaika lyricky popisují marnost života. Hrdiny příběhů jsou tři muži, rodáci ze stejného města. Autor sleduje jejich osudy ve zralé dospělosti, kdy jejich cesty jsou už dávno rozděleny a každý žije svůj, nepříliš šťastný život. Povídky spolu zdánlivě nesouvisí, jen občasná zmínka nebo odkaz naznačí čtenáři souvislost. Východiskem je láska, ne vždy šťastná, ale přesto svazek dvou lidí v jinak naprostém osamocení.... celý text
Přidat komentář
Tohle nebyl můj šálek kávy....dočteno jen díky nízkému počtu stran a očekávání že se to zlepší.
Mě kniha vůbec nezaujala. Většina povídek byla o ničem. U zbývajích povídek ani nevím, o čem byly, prostě jsem je nepochopil a nevěděl jsem, co jimi chce autor říct. V žádné povídce jsem nenašel děj. Jsou to jen banální příběhy, které se mohou stát každému.
Stejně jako "poni" jsem Balabánově tvorbě podlehla, a krátké povídky v knize "Prázdniny" mě přes veškerý svůj smutek a zdánlivou marnost působily zvláštním kouzlem. Doplněno poslechem CD s autorovým osobitým přednesem. Je mi moc líto, že už není mezi námi.
Příběhy o nešťastných lidech, které byly mezi sebou propojeny pomocí vztahů mezi vystupujícími postavami.
Moje v pořadí a poměrně krátké době druhá kniha od stejného autora. Tou první bylo Jsme tady, která mě naprosto nadchla a probouzela ve mě možná až nečekané emoce.
Proto jsem taky sáhl po Prázdninách. Tady už ale všechny pocity a prožitky byly nějak poloviční. Proto i moje hodnocení bude tentokrát nižší.
Na autora ale určitě nezanevřu, jenom si od něj dám chvíli čtenářský odstup.
Mám z knihy stejný pocit jako níže RADOST... bezútěšnost života, osamělost, promarněná léta. I tak ale povídka není žánr pro mě, za pár dní si nebudu pamatovat, o čem jsem četla.
Otevřenost výpovědí postmoderní literatury je jedna věc. Otevřenost postmoderní literatury je věc druhá. Samozřejmě, záměr je protřelému čtenáři jasný, a když jsou zkrátka některé konvence vyprávění vynechány – konvence jako vypointovanost, poselství, dokonce i téma – čtenáře to spíš donutí se ptát: „Oukej. Proč? Proč jsem měl tohle číst?“ A tahle otázka by měla být položena čtenářem u každého titulu. Kniha jako taková samozřejmě nedluží odpověď, nicméně odpověď by dle mého existovat měla. A její uspokojivost by pak měla odpovídat hodnotě literatury. Balabánovy Prázdniny jsou jednou z těch knih, které pro svou otevřenost nabízí tak širokou škálu odpovědí, že může jít o dílo stejně tak bezvýznamné jako dokonalé. Shodou okolností se dá tahle škála aplikovat i na vztah postav k reálnému světu. A jelikož to označuju za shodu okolností, hodnotím knihu celkem průměrně. Nejpozději do měsíce se na ni budu horko těžko rozvzpomínat.
Povídky o hledání východiska z bezútěšnosti života. O podlehnutí slabostem, promarněných letech, samotě. Stroze, přesto skvěle vystihnuto. I přes nadějné vyústění ve mně ponechaly depresivní stopu.
...první knížka od Balabána, kterou jsem před několika lety četla. Poté jsem Balabánově tvorbě absolutně podlehla. Svými texty uměl navodit nezaměnitelnou, (pro mě) až meditativní atmosféru...
Některé povídky jsou dobré, jiné horší, kladem je příjemná stručnost a svižnost.
Část díla
 |
Armagedon 2010 |
|
Balkán 2010 |
|
Highlander 2010 |
|
Je to jako děcko 2010 |
 |
Lední medvěd Telecomu 2010 |
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 | Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Spíše než povídky je to kratičká próza s kapitolami. Jejich propojenost je dána nejen postavami, ale především jejich pocitem osamění, smutku a prázdného života. V autorově díle postupuji od novějších próz k starším. V této necítím ještě takovou tragičnost a beznaděj, ale je jasné, že vidění světa jako místa, na kterém se mnoho světlých momentů nezažije a ve kterém se lidé míjejí, k Balabánovi patřilo. Na druhou stranu mi připadá, že pro něho to byl prostě fakt, který přijal a se kterým nebojoval, vyrovnával se s ním snad pomocí víry, snad i tvorby.
Vracím se k němu, přestože jeho pohled ve většině svých dnů nesdílím, ale zajímá mě právě proto – je to jako vlézt do hlavy jiné bytosti. Druhá věc, proč ho čtu, je jazyk a styl jeho knížek; vybírám odstavec (zrovna jeden z optimističtějších):
"Za zády jim bzučela mouchami veliká hromada hnoje a před nimi v hloubce stínu byly krávy. Nad tmavými hřbety se míhaly vlaštovky a ve hnízdech, přilípnutých pod klenbou stáje, hladově štěbetaly malé vlaštovičky. Občas se ozvalo smutné zabučení. A to je všechno. Ivan Satinský najednou cítil, že něco nezadržitelně chápe. Klenutí dává bezpečí hnízdům, z boků krav stoupá teplo, jejich mrva láká mouchy, nikdo nás tu neloví, a proto sem létáme až z Afriky. A to je všechno."