Pražský tanec smrti
Olga Von Barényiová
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/127147/mid_prazsky-tanec-smrti-3GK-127147.jpg
3
27
27
Román autorky, o jejíchž životních osudech se skoro nic neví, vypráví o dnech Pražského povstání v květnu roku 1945. Autorčin pohled, založený na osobních vzpomínkách, je mírně řečeno velice neobvyklý. Popisují se v ní krutosti páchané Revolučními gardami nejen na německém civilním obyvatelstvu, ale i na Češích, kteří jen v nejmenším nesouhlasili s tím, co gardisté provádějí, a proti jejich řádění se postavili. Hlavním viníkem těchto hrůz byl podle autorky Pražský rozhlas, který svým bezdůvodným štvaním způsobil, že v těch několika dnech přišly o život desítky tisíc lidí. Památný boj o rozhlas byl podle ní jen zinscenovanou provokací, jež měla vyvolat vražedné běsnění a rabování. Květnové povstání bylo v jejích očích motivované pouze mstou, potřebou kolaborantů zamést za sebou stopy a ambicemi těch, kteří v konci války spatřovali možnost, jak se dostat k moci a bohatství.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2012 , PlusOriginální název:
Prager Totentanz, 1958
více info...
Přidat komentář
Pražský tanec smrti je příběh několika lidí, kteří se snaží v revoluční době přežít a opustit Prahu. Když vypukne pražské povstání a nastane tanec smrti nejen pro německé muže, ženy, děti, ale paradoxně i přeživší židovské občany či ty, kteří se národním gardistům jakkoliv znelíbí. Revoluce si nevybírá a pohlcuje všechny. Nikdo si není jistý svým životem a dostat se z Prahy je nadlidský úkol. Olga Barényiová v této knize vylíčila pražskou revoluci, která propukla v květnových dnech roku 1945 se všemi hrůzami, které v té době zažila a viděla. Po literární stránce není tato kniha zas až tak skvělá, ovšem to nesnižuje její historické svědectví.
"Tys tu malou holku nechtěl zabít, tu od toho gestapáka, a oni... " ukáže prstem na dveře. Brali kojence za nohy jako kočky a tak dlouho jim mlátili hlavama o zeď - před očima matek. Nezbylo nic než kaše. Ptám se tě šéfe, co nám udělali německý kojenci? Byli snad taky u gestapa nebo v SS?
Můžeme vést spor, zda je tato kniha pravdivým svědectvím té doby, zda autorka tyto své vzpomínky nezveličila. Mě přijde, že český národ se vždy staví do role utiskovaných, vždy pronásledovaných, kterým je vždy ubližováno a oni sami jsou ti nevinní beránci. O tom, že zde němci šest let vraždili české obyvatelstvo nemůže být řeči, ale je nutno si přiznat, že češi po válce se dopouštěli obrovských zvěrstev ať to bylo 31. července 1945 v Ústí nad Labem nebo např. 18. června 1945 na Švédských šancích. A pokud toto spáchali češi, nedělám si iluze o pražském povstání.
První kniha tak za 20 let, kterou jsem (úmyslně) nedočetl. Vpravdě bída snad po všech stránkách (sic!). Literárně chudé, ba bídné, záměrně útržkovitý "děj-neděj" je fragmentarizován až v podstatě na drť, nestojí zde kámen na kameni. Otázka autenticity? Když čtu úvod, kde se autorka kasá, že všechny postavy jsou reálné, jejich životy a děje též, takže mám pocit, že kniha bude jakýmsi doku-dramatem, avšak následně čtu de facto proněmeckou agitku, kde všichni všehochuťoví Němci jsou beránci a zralí v oběť rukou pekelníků Čechů řezníků, doku-drama se nekoná, naopak přechází v čechobijnou černočerno-bílobílou agitku. Jistě, jaro 45 byl děs, následné měsíce také, ale tato kniha z péra člověka, kterého prasklá struna němectví odsoudila ke klapkám na oči, je pro mě nečitelný paskvil. A ještě poznámka k literárnímu rozměru - zároveň čtu povídky O'Connorové, ježto jsou zcela a diametrálně odlišným literárním vesmírem...
50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí.
Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí...
Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí.
Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?"
"Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr.
"A jak to víš?"
"To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."
„Téměř všechny popisované krutosti se během posledních dnů války v Praze skutečně odehrály a jsou i zdokumentovány.“
— Dušan Hübl, literární historik
Oběšení invalidů v zahradě sanatoria. Ukřižování německé sestry Červeného kříže. Vyhazování dětí z oken. Trávení vězňů jedem na krysy. Zákaz poskytnout Němcům vodu, jídlo a lékařskou pomoc. Věšení „německých“ koček, uřezávání nohou „německým“ psům. Pomalé upalování lidí na lampách. Přibíjení kojenců na vrata. Zazdění dětských pacientů do bunkru zaživa...
Beletrizované vzpomínky Olgy Barényiové jsou kronikou „květnového povstání“ a, jak autorka říká, papírovým pomníkem jeho obětem: 100 000 zavražděných Němců, ale i Čechů, Židů a zvířat. Román, z kterého mi bylo od první kapitoly do poslední špatně, i když už jsem o pogromu na pražské Němce slyšela lecados. Historiografie nedokáže zprostředkovat totéž co autorka píšící z autopsie. Třeba jak revoluce páchne.
Jednotlivé události zasahují do životů zhruba deseti hlavních postav (včetně dvou dětí, Židovky a papouška), které se stávají jejich svědky, hybateli či oběťmi ve snaze zachránit si život v revoluční Praze. Nechápu, kde pohoršení čtenáři vzali, že je to dílo jednostranné nebo dokonce nenávistné. Olga Barényiová ukazuje postoje a činy Čechů v jejich rozmanitosti, značná část kladných postav jsou právě oni. Za májová zvěrstva obžalovává především propagandu v rozhlasu. Mučení a vyhlazování umožnila kolektivní hysterie podnícená dezinformacemi v médiích, tedy nic specificky českého. Orgie Pražanů navíc spisovatelka v předmluvě přirovnává k Francouzské či Říjnové revoluci; jenže u těch osobně nebyla, pročež píše o roce 1945. A chválabohu za její pomník, žádný jiný těch sto tisíc umučených Němců nemá.
„Pražský tanec“ vypovídá cosi podstatného o lidské povaze. Čtení pro mě má smysl kvůli knihám, které mi mění pohled na svět, a to tahle je. Nedám ji pryč za nic na světě, i když jsem u ní emocionálně krvácela a nevím, jestli ji budu schopná ještě někdy přečíst. Od první kapitoly přemýšlím při každém kontaktu s českými spoluobčany, jak by se tehdy chovali konkrétně oni. Jestli by někdo z nich hodil granát mezi ženy a děti svržené do Vltavy. Jestli by se také účastnili rozřezání sedmnáctiletého chlapce na kousky a vypichování očí koním (!) Wehrmachtu. Nebo jiných válečných zločinů, na jejichž počest si pak Češi pojmenovali zastávku metra. Až „Tanec“ mi dokázal, že povahou davů je takřka hobbesovské zlo — a že nemůžeme být důvěřivě klidní ani uprostřed svých bližních. Dobře to vystihl výrok jedné ze zahraničních čtenářek krátce poté, co kniha vyšla v Mnichově: „Po dočtení se stydím, že jsem člověk.“
No tak to byl fakt masakr.Jako jo věřím že nebylo jen hodných čechů,tak jako nebylo jen zlých němců a že se češi mstili.Ale toto je vyloženě nenávistná,jednostranná rozporuplná kniha.
O tom, jak nebozí, nevinní, po zuby ozbrojení nacisté byli zmasakrováni bezbrannými českými bestiemi.
Tento román je velmi kontroverzní a napsat k němu komentář je hodně složité. Myslím, že nejlépe knihu vystihuje poslední věta v doslovu Marty Škubalové: "Podobné příběhy nám však mohou i přes své protičeské vyznění pomoci ukázat, že naše dějiny nejsou černobílé."
Nepříliš dobře napsané, jednostranné, ale pokud by byla pravda i jen desetina, tak z toho mrazí.
Četlo se mi to strašně těžko. Už to nechci číst znova. Ale co když je to všechno pravda?
Tahle kniha neobsahuje fakta. Je to smyšlený příběh prezentovaný jako vzpomínky na Květnové povstání. Párkrát jsem opravdu uvažoval, že přestanu číst. Například u pasáží, kde židovka uprchlá z Terezína naříká, že se k ní Češi chovají hůř jak esesáci v koncentráku. Tohle opravdu není pohled z druhé strany barikády, tohle je jenom ubohá snaha jak pošpinit nenáviděné Čechy.
Jsem z knihy trochu rozpačitá. Je čtivá, ale chybí jí jakákoli reflexe dobového kontextu.
Praha tancující v rytmech smrti, pomstychtivosti a režijního pojetí závěrečných dnů války. Město se ocitá v chaosu, mezi odbojovými organizacemi je tvrdá konkurence, s Němci se nakládá mnohdy hůře, než s oběťmi a vězni behěm války. Barenyiové vidění velké dějinné události je černo-bílé a jednostranné, pouze z pohledu strany německé, která je obětí bezpředmětného a bezdůvodného násilí a zla Čechů, kteří neváhají pronásledovat i německé Židy, cikány či Maďary.
Nesmírně detailně a perfektně napsaná knihá, leč jen jednostranná. Tvrzení Barenyiové na začátku, že jde o holou skutečnost, je tak jen tvrzením čistě subjektivním a založeným jen na německé perspektivě utlačovaného národa, nikoliv na snaze postihnout Pražské povstaní opravdu dvojace.
Černo-bílost je negativem, na druhou stranu nás nutí k zamyšlení, přehodnocení a demytizování velké dějinné události, kterou nelze vidět nekriticky ani z jedné strany. Pro Čecha nejspíše nepříjemné čtení, ale to jen na první pohled - na ten druhý nesmírně reflexivní a promyšlené, byť třeba vůči české straně nespravedlivé, rozkrývá mnohoznačnost jakéhokoliv velkého konfliktu v lidské historii. A v tom tkví smysl románu - poukázat a podnítit k nezaslepenému přijímání čehokoliv.
Štítky knihy
kolaborace rok 1945 pogromy genocida rozhlas Pražské květnové povstání (1945) válečná literatura osvobození Československý rozhlas, Český rozhlasAutorovy další knížky
| 2012 |  Pražský tanec smrti |
| 1941 |  Janka |
| 1945 |  Román |
| 1942 |  Rybí náměstí |
| 1943 | Překrásná země |
Na tohle nebo podobné téma jsem toho myslím přečetl dost(možná až moc).Říkám tomu literatura hnusu(ne z literárního hlediska).Z hlediska faktu.Pohled z německé strany,a i ten je pro objektivnost velmi důležitý.Z literárního hlediska žádný skvost.Beletristickou formou popsán průběh pražského květnového povstání.Doporučuji kombinovat s knihami Jiří Padevět-Krvavé léto 1945,Michal Mareš-Přicházím z periferie republiky.Vyšla až po roce 1989 asi z důvodu toho co popisuje.
Na netu je možné narazit na spoustu příběhů s konce války např.o klukovi s andělskou tváří s růží na klopě,který se vyžíval v sadistickém mučení Němců(okolí Králík) nebo o mladých něm.ženách,které nacházeli zavražděné a ..... ve studních vesnic kolem Krnova.Většinou na ně narazíte,když hledáte něco jiného.
Pro ty,co čtou o Lidicích a chtějí být objektivní,přečtěte si i tuhle knihu.
Josef Urban v doslovu knihy Habermanův mlýn píše,za konkretními zločiny jsou konkrétní lidé-zločinci.
Shrnutí:velmi potřebná kniha pro nalétí si čistého vína "rádoby" českého vlastenectví(ne,nemyslím si,že byli všichni takoví).Dokument "Zabíjení po česku" asi spousta z nás viděla.