Před branami Leningradu

05.07.2024

Slabota, hrozná slabota. Kniha je nezáživná, špatně napsaná, absence přímé řeči a prostě velká nuda. Samo, že celá family byla proti nacistům, ona po válce byla i proti komunistům, prostě jí každý režim ubližoval. Hlavní hrdina mě byl hrozně nesympatickÿ, všude chtěl být první a chtěl rychle velet. Dobrovolník do Wehrmachtu, pak důstojnická škola a oba stupně Železného kříže. Klasický podpisák, který neměl u jednotky moc přátel. V knize se dozvíte, ze Obergefreiter je desátník, Stug III je obrněné vozidlo s 75 mm kanonem a dále, že Sověti používali český tank T-35 a mnoho dalších přelomových "novot". Dočetl jsem s neskutečným sebezapřením...

12.10.2021

Vše již napsal v komentáři uživatel kutsua.
Kniha plná protikladů. Autor píše, že jeho rodina nikdy neměla nic společného s nacisty, ale on se jako dobrovolník přihlásí do války. S válkou vnitřně nesouhlasil, ale velice rád bojoval s nepřítelem a obsazoval jeho území. Tvrdil, že je vlastenec, vše dělá pro Německo, ale pár roků po skončení války uteče s manželkou do Kanady. O krutostech nacistů nevěděl, ale na dalším místě popisuje jak se mu nelíbilo jednání jednotek SS k civilnímu obyvatelstvu.
Nevím, ale kniha je podle něho určena především americkým čtenářům. Já si spíš myslím, že autor potřeboval jen zúčtovat se svým svědomím.

23.11.2019

(SPOILER) Tahle kniha v sobě zosobňuje všechny důvody, proč jsou paměti pramenem historické práce jen velmi problematickým.
Pamětník vzpomíná na válečné události na západní i na východní frontě po desítkách let a jeho vzpomínky pěkně učesává do až příliš strojeného jazyka ghost-writer. Jakému účelu kniha slouží? Autor deklaruje, že mu jde o rozšíření perspektivy amerického čtenáře - a to jistě částečně plní -, ale nelze se ubránit pocitu, že to, čeho se autor skutečně snaží dosáhnout, je sebevalidace, smíření a vlastně dost možná přepsání vlastní paměti tak, aby vzpomínky lépe zapadaly do jeho sebeobrazu.
K tomuhle závěru mě vede několik vodítek vyčtených mezi řádky - opakované, vlastně nepřetržité zdůrazňování, že autor a jeho nejbližší rodina smýšlela zcela protihitlerovsky. (A v kontrastu s tím pak působí přiznání, že v jednom dopise jeho milovaná vyjádřila naprostou důvěru v Hitlera a Třetí říši. Tyto dopisy jsou autentické a jsou zajímavým korektivem celého vyprávění, často v přiznaném rozporu s narativem.)
Dále autor líčí válku jako velké dobrodružství a sebe sama jako člověka s velkými ambicemi, který to nakonec dotáhl až na kapitána. Čtenář ho jasně identifikuje jako zelený mozek, válka pana Lubbecka všemu strádání navzdory bavila. Pak najednou po válce někdo přepnul knoflík v jeho hlavě a pan Lubbeck ze strachu před válkou uteče z Německa - tak jak to vlastně je? Bavila ho válka, nebo se jí bál?
Neustále se zdůrazňuje, že jediným důvodem, proč je vypravěč ve válce, je jeho deklarované (velko)německé vlastenectví (a nikoliv třeba pobláznění hitlerovskou rasovou ideologií a podobnými nesmysly). Jak se ale tohle vlastenectví snáší s tím, že prakticky první věc, kterou Lubbeck po válce udělá, je, že z Německa emigruje, a v závěru se dokonce prohlašuje za Američana tělem a duší, který nemá s Německem (už) nic společného?
Popis válečných hrůz je naštěstí přiměřeně vágní. Často je vyprávěn formou anekdoty - kde pointa jsou mrtví lidé ve vysokém počtu.
Vzpomínky na to, co pan Lubbeck prožil, jsou navzdory snaze o to, oddělit je od velkého narativu dějin, s těmito velkými dějinami tak nešťastně promíchány, takže vypravěč tu a tam vysvětluje, co se dělo na jiné části fronty, kde nebyl a o které nejspíš toho mnoho ani za války nevěděl. Nadbytečné je třeba porovnávání podmínek za druhé světové s podmínkami v zákopech za první světové (pan Lubbeck se narodil v roce 1920). Čtenář se neubrání myšlence, co z popisovaného jsou skutečné zážitky pana Lubbecka a co pochází z paměti někoho jiného.
Když starý muž vzpomíná na mládí, vždycky je ve svých vzpomínkách vzorem ctností - a pan Lubbeck není výjimkou. Na frontě nesouložil (pouze toužebně vzdychal po své vyvolené), nepil (resp. pil méně než ostatní), sice kouřil, pravda:D), ale vždy se zachoval správně, ale přesto ho trápí svědomí, že se mohl snažit víc. Často zajímavější než číst o tom, jak pan Lubbeck tehdy podle svých pamětí o mnoho desítek let později smýšlel, je číst mezi řádky, co pana Lubbecka vůbec nezajímalo. Paradoxně to jsou osudy malých lidí kolem sebe. Zdrcující je, že při evakuaci Pobaltí a Východního Pruska pana Lubbecka zajímalo jen to, co se stane s etnickými Němci - ostatní prostě neprošli rastrem jeho vnímání a byli mu patrně lhostejní - nejspíš mu byli lhostejní i v době sepisování pamětí.
V úvodu knihy pan Lubbeck tvrdí, že on sám není hrdina, že hrdinové jsou němečtí vojáci padlí na frontě. (A v závěru tutéž myšlenku ilustruje implovanou tezí, že je vlastně jedno, na které frontě člověk bojoval.) Jsem přesvědčený, že to tak pan Lubbeck cítí v zájmu své sebeúcty a kvůli tomu, že nežil v důsledně denacifikovaném Německu. Pro mě ale voják, který vede nespravedlivou válku, nemůže být hrdinou. Může být kolečkem v soukolí, tragickou obětí, užitečným idiotem - můžu ho chápat, můžu ho omlouvat, můžu s ním soucítit, ale nebude pro mě hrdinou.

14.11.2017

Hodně autentické a místy i velmi drsné. Hlavně v pasážích, které popisují utrpení civilistů na obou stranách. Jazyk určitě není románový, ale jsou to vzpomínky a tak se k této knize musí přistupovat.

S chutí jsem si přečetl tuto knihu. v podstatě se jedná o osudy hlavního představitele Willama Lubecka, který bojoval za druhé světové války jako německý voják, postupně jako důstojník. Kniha je malým připomenutím bojů na východní frontě. Souběžně jsou uvedeny osoby jeho života, rodina a hlavně láska Annesiese, s kterou se ožení. Nakonec po porážce Německá se dostane do USA, kde začne nový život. Stojí za to i jeho epilog, který shrnuje celý jeho osud. I pro mě je to opakování dějin druhé světové války, její příčiny a důsledky. Dozvěděl jsem se hodně toho, co jsem ještě neznal. Velmi dobrá a poutavá kniha.