Předkonec
Viola Fischerová
Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.
Přidat komentář
14.10.2022
Poetům prostě závidím jejich schopnost chápat verše. Já maximálně můžu říkat líbí - nelíbí a vlastně nevím proč.
2
Autorovy další knížky
2005 | Co vyprávěla Dlouhá chvíle |
2009 | Domek na vinici |
1995 | Babí hodina |
2007 | Písečné dítě |
2002 | Matečná samota |
„Tolik křížů —
a nikde Kristus
tolik přibitých těl —
a nikde kněz
Duše a duše na jazyku —
a nikde naděje“
Působivé bilancování na začátku konce. Básnířka se dívá na svět, mluví k těm, kteří už ji opustili a mluví k těm, kteří zde po zůstanou. S nutným smutkem, který je stopou po prožitých bolestech, ale také - snad - s oprávněnou vírou, že konec pozemského bytí není konec definitivní, že je to jen předkonec.
„Takové divné dění
jako když dítě zatrne
Přežiju toho kosa v trávě
nebo on mne?
Dubnová srdce listí
kdo koho pošlape
nebo pokryje“