Přeloučský román

24.04.2012

Josef zapálený doutníček znechuceně odhodil mezi pražce a zalitoval, že vůbec někam jede. Najednou se mu vůbec nechtělo. Pořád měl na mysli Jiřinu, takovej nějakej zvláštní pocit. Neměl chuť na kecy. Pakouše ani co, kdy, kde, komu Malýho Piva. Mrzout mu nevadil, konečně byli skoro stejně staří, chodili léta do stejné třídy a pak každý den spolu ráno do práce. Mrzout se jmenoval vlastně úplně jinak, ale pro jeho zapšknutej, melancholickej výraz se mu říkalo Mrzout nebo Morous, sedělo to k němu. Před lety byli docela kámoši. Oba tehdy měli nejdelší vlasy v Přelouči, poslouchali stejné desky - Beatles, Animals a R. Stones. Morous tehdy odněkud přivezl Boba Dylana, překládali texty a Morous začal hrát svoje první písničky. Jezdili spolu na Blue Effecty, Flamengo, JazzQ, četli Kerouaka, Millera, Hrabala, Kunderu a jiný, nosili zelené bundičky a kalhoty Leviho Strausse a oběma se líbily plavovlasý holky. Vlastně to zůstalo dodnes. Zůstalo a jaksi přežilo. Posunulo se o další generaci. Generaci Pakoušů a Malejch Piv. Stejný zájem o hudbu (i když hipíky vystřídal punk), snad i o literaturu, určitě o holky, o život bez bílejch límečků a radostného budování socialismu. Taková další degenerovaná generace degenerované kultury. Odtržená od všeho, co bylo kdysi. Od všeho před tím, bez kontextu ke všem těm -ismům prvorepublikánskejm i těsně poválečnejm. Odtržená od pupeční šňůry rozmachu let šedesátých. Josef v duchu mávl rukou. To nemá cenu. Pakouš i Pivař jsou podstatně mladší. V nás vidí tak trochu vzory, že se to dá přežít, chodit na bigbíty i po třicítce, dělat si svoje. Morous pořád hraje ty svý písničky po Čechách, stále to někdo poslouchá, nahrává. Tak co mají dělat. Agresivita punku, celé společnosti, nejistota, ekologie, vše v prdeli, budoucnost jak před skokem do propasti. Divím se jim, že se ještě neoběsili. A tak jedem na koncert, vzájemně podpůrná generační společnost atrap života. (str. 27-28) //
Karel Novotný alias Josef Vadný a Tomáš Mazal alias Zdenička Spruzená: Totální brainwash (Pražská imaginace, 1990) a Jáma (Pražská imaginace, 1992); napsáno na konci roku 1987 až prosinec roku 1988 v korespondenci mezi Novotným a Mazalem - nikdo z nich nevěděl, jak se bude příběh vyvíjet, posílali si několik stran a dopisovali je spontánně. Kapitola Závěr je napsána Egonem Bondym. //
Přeloučský román vypovídá o undergroundové generaci a vypovídá o ní autenticky.