Přepsali se a tak jsem tady. Příběh Dagmar Lieblové
Dagmar Lieblová , Marek Lauermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/206405/bmid_prepsali-se-a-tak-jsem-tady-pribeh--206405.jpg
4
15
15
Vzpomínky překladatelky a dlouholeté předsedkyně sdružení Terezínská iniciativa. Dagmar Lieblová se narodila do asimilované židovské rodiny. Ničím nerušený rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Kutná Hora, poklidné středočeské město prodchnuté historií a vzácnou středověkou architekturou. To vše se zdálo být jistotou i do budoucna. Koncem třicátých let však politické události dostaly rychlý spád: nacistická okupace znamená pro Židy stále větší diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování, tíživé otázky, co přinesou příští dny. Následuje deportace do terezínského ghetta a posléze tzv. rodinného tábora ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau v okupovaném Polsku. Zde Dagmar, zdaleka ne dospělá, ztratí celou svou rodinu, ale ona samotná přežije. Čekají ji ještě další útrapy v pracovních táborech a také složitý poválečný návrat do normálního života, ve kterém dokázala pozoruhodně uspět.... celý text
Přidat komentář
Nemohu v tomto případě hodnotit knihu jako literární dílo, protože vzpomínky Dagmar Lieblové jsou v podstatě krátkým shrnutím jejího života. Na konci knihy je zmíněno, že autorka při setkáních s mladými lidi vypravuje svůj příběh už tak trochu rutinně, stejně na mě působila její kniha. Byť jsou zážitky z koncentračních táborů bolestivé, jsou v díle podány bez emocí a čistě fakticky. Nic to nemění na tom, že jsou cenným svědectvím o době druhé světové války a také cennou regionální literaturou pro obyvatele Kutné Hory.
Krásně zpracovaný příběh života. Mimo jiné jsem se dozvěděla něco dalšího o rodném městě.
Strašně nerada hodnotím knížky o vzpomínkách na koncentrační tábory nebo gulagy. S touhle knížkou jsem měla ten problém, že mi přišla dost neosobní. Paní Lieblová tak nějak rychle a s odstupem a vlastně i dost povrchně bez přílišných detailů převyprávěla svůj život, aniž by více popisovala, co v daných chvílích cítila (což je něco, proč považuji knížky o holocaustu za to nejsilnější, co se dá číst). Každopádně i tak jsem ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla, protože si myslím, že na hrůzy druhé světové války by se nemělo zapomínat a každý takovýto memoár pomáhá současné generaci, která válku nezažila, nezapomenout.
Převyprávěné vzpomínky paní Lieblové by se možná daly hodnotit spíš jako literatura faktu, ale tato nezlomná dáma taková jednoduše byla. Brala život pragmaticky s tím, jaký byl a co přinesl. Nejvíc jsem obdivovala její vnitřní sílu a chuť po tom všem, čím si prošla, žít nejen obyčejný, ale nakonec i hodně úspěšný a plodný život.