Přežít civilizaci: mých 30 cest za obzor (1983–2019)
Martin Vopěnka
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/430536/bmid_prezit-civilizaci-mych-29-cest-za-o-hXg-430536.jpg
4
30
30
Známý český spisovatel, publicista a cestovatel napsal víc než jen strhující cestopis. Je to zároveň pronikavá generační výpověď i zpráva o stavu planety a civilizace. Autor si nehraje na hrdinu ani na opravdu velkého cestovatele, a tak jeho schopnost opustit pohodlí domova a vydat se na milost a nemilost drsné přírodě může být skvělou inspirací pro každého. Často až humorné, nebo naopak dramatické příhody střídají zásadní myšlenky nebo postřehy. A protože častým průvodcem Martina Vopěnky na cestách je guru všech dobrodruhů Jaroslav Pavlíček, jeden z nejdrsnějších mužů současnosti, mají se čtenáři opravdu na co těšit. 29 cest je zavede do Rumunska, Chile, Argentiny, Kyrgyzstánu, Nepálu, Filipín, Antarktidy…, ale také do Malých kasáren v Liberci v roce 1986, protože tu pakárnu si autor prostě nemohl nechat ujít.... celý text
Přidat komentář
Hezká kniha, která více než literární kvalitu přináší útržkové memoáry jednoho přemýšlivého cestovatele. Zajímavé číst, i pár zkušeností pro vlastní cestování zde nacházím a úctu k planetě a životu také. Víc ale ne, dost tomu chybí.
Vzpomínky na cesty od mládí. Knihu bych rozdělila na dvě části, první mne nebavila, tak za dvě hvězdičky, nelíbilo se mi omlouvání sebe sama za dobu totality v každé kapitole, pokud má autor potřebu napsat, že s minulým režimem nesouhlasil, stačilo to jednou. Druhá část už byla lepší a zajímavější, tak za čtyři hvězdičky. Škoda jen, že i z novější doby jsou jen malé fotografie, mohly knihu více oživit.
Pekná kniha. Cestovateľské zážitky, ku koncu pretkané postrehmi a smútkom z toho, ako sa cestovanie mení na biznis. A príroda musí ustupovať ľuďom.
Prostě normálně upřímná zpověď píšícího cestovatelského dobrodruha, na níž se mi však nejvíce líbily občasné postřehy z toho normálně socialismu, zejména pak ty z vojenské prostě katedry. Sám si samozřejmě normálně prostě taky občas rád vzpomenu na ty pologramotné, prostě vulgární komunistické normálně důstojníky s vypitými mozky a pivními teřichy, zejména pak na podplukovníka Normálně Prostě, který dokázal přinejmenším jedno z těchto svých dvou prostě milovaných slov normálně propašovat do většiny prostě vět, které prostě normálně pronesl. Ostatní popisy autorových výstupů na různé prostě hory mi však normálně prostě dost splývaly.
Všechny autorovy postřehy a komentáře, které se týkaly žití v době normalizace, mi osvěžily paměť. Oživila jsem si naše vandry, jejich cíle a průběh, vybavení. Deníkové popisy domnělých cizích i nahlédnutých vlastních selhání mi nevyhovovaly, nenacházela jsem v nich nic, co by bylo potřeba sdílet s kýmkoliv mimo zainteresovaný okruh, ale budu asi ovlivněná Messnerovou knihou Gobi, kde autor předvedl reflexi na takové spisovatelské úrovni, že nevím, jestli se to dá překonat. Cesty ve společnosti Jaroslava Pavlíčka, které dávaly hodně nahlédnout do Pavlíčkova stylu pohybu v přírodě, mě zaujaly nejvíc a připomněly mnohé naše tehdejší postupy pod jeho vlivem - od vyrábění pemikanu, chroupání kostek másla v mrazu, po nocování ledaskde. Knížku jsem četla v jednom tahu, zaujatě a pozorně.
Poctivá cestovatelská kniha, na rozdíl od Zibury to není stále ta stejná one man show, ale je to více o respektu k místu a snaze mu porozumět.
Bavilo mě to, hlavně balkánská část, kterou znám trochu z vlastní zkušenosti. Jinak jsem taky skeptik a myslím, že s naší planetou nejdeme správným směrem, ale taky si myslím, že výhybku už přehodit nejde. Jinak mám Vopěnku ráda a s jeho stylem cestování se ztotožňuji.
Štítky knihy
cestopisné příběhy životní prostředí úvahy a zamyšlení Rumunsko hory a pohoří cestopisy Jižní Amerika Nepál česká antarktická stanice
Autorovy další knížky
| 2011 |  Spící město |
| 2015 | Nová planeta |
| 2012 |  Spící spravedlnost |
| 2013 | Spící tajemství |
| 2009 | Pátý rozměr |
Velmi přijemný cestopis, který jsme si též koupil proto, abych se inspiroval jak píší cestopisy ostatní. Na cestopisy typu Ziruba nemám chuť, neboť jsou pro mě příliš profláknuté. A k profkláknutému nemám důvěru.
Věta na konci: "Thank you that you have visited our hospital," mě dojala. Hlavně proto, že jsem si dokázal představit a cítít, že to nebylo myšleno jako zdvořilost, ale že ten lékař, který to psal byl opravdu vděčný za jeho návštěvu.