Příběh o baziliškovi
Václav Kahuda (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234111/mid_pribeh-o-baziliskovi-234111.jpg
3
25
25
Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje. (V.K. z rozhovoru pro Host 5/2014)... celý text
Přidat komentář
Výsostná věc! Koneckonců tak jako téměř vše od Kahudy, přinejmenším v první polovině jeho tvůrčí dráhy. A uvědomuju si samozřejmě, že je to bizarnost a spíš takový imaginativní proud než promyšleně vystavěné vyprávění.
Vlastně je to narativně konstruované jen v minimální nutné míře, a to výhradně proto, aby měl autor prostor pro své fantazie, popisy, výrony a výlevy představ, tužeb i zlých (?) snů (ne, nebudu se zde pouštět do freudiánských spekulací a výkladů). A právě to je na té knize a jeho díle obecně nejúžasnější kvalitou.
Lze totiž troufale, leč bez nadsázky prohlásit, že Kahuda je nejbrilantnějším stylistou nejen své generace, ale do své nedávné smrti i mezi všemi současnými českými prozaiky. Nemám pochopitelně načteno vše, ale upřímně vzato neznám jemu rovného, pokud jde o sugestivnost líčení, jeho barevnost a barvitost, vnitřní dramatičnost a napětí (a to jde povětšinou o popisy, okolnosti, atmosféru!), a přitom zároveň jazykovou hladkost, lehkost a přirozenost, což je nijak nevylučuje s jeho olbřímí slovní zásobou a schopnost s ní nakládat tak, že to nepůsobí násilně a chtěně. Jen si vezměme: ta normalizační ušmudlanost přípražských Řevnic (jak je to dnes jiné!), bytovky, garáže, blátivé dvorky, dusné a umaštěné obýváky – úplně to vidím. A vedle toho jiskrná panenská příroda východních Karpat, hotel-zteřelé komunistické monstrum, zasmrádlá maringotka, lesácko-péesácká selanka V téhle bravuře je Kahuda podle mě, bereme-li v potaz literaturu od konce osmdesátých let po dnešek, zatím nepřekonán.
A ještě taková drobnost: Příliš nechápu pobouřené a rozhořčené reakce mnohých čtenářů zde mířící k nechutnosti obsahu. Proboha, vždyť čtete Kahudu, tak co jste čekali?! To snad bylo předem jasné (samozřejmě není-li to vaše první knížka od něj). Mj. i kvůli těmhle nepřeberným zdrojům perverzních a obscénních látek ho přece máme rádi. Domnívám se, že i v tomto ohledu jej v české (a středoevropské) literatuře jen tak někdo nepředčí. Mimoto v Příběhu o baziliškovi je to ještě mírněno jednak místy až přílišnou obrazností jazyka, které dané výjevy znejednoznačňuje. Na pár místech mi představivost a schopnost kontextového čtení pohříchu nestačila k tomu, abych si zřetelně představil, co daná postava vlastně vykonává. Myslím, že v dalších knihách už je Kahuda o něco konkrétnější. A jednak je v tom samozřejmě humor, značně absurdní a černý, asi ne úplně k popukání, leč čteme-li knížku jeho prizmatem, je zachycený děj i pro slabší žaludky myslím vcelku stravitelný.
"Slezák stál u ponku, nemocnou ruku měl volně loženou v pilinách, druhou si přičísl vlasy a připlácl šusťákovou rádiovku. Na ponku ležel strojek na maso. Nepřítomně si hrál se součástkami, podíval se na ně a pomyslel si: čamrdy. Zívl a jedním okem zašilhal do nízkého nebe mezi větve pokřivených švestek. Zívl podruhé a zapřemýšlel nad tím, jestli si ráno nezapomněl vyčistit zuby. Krátce říhl a udiveně zaklel, vzkypělo v něm zkyslé mléko od snídaně.
Zadíval se pozorně do zpola opadaného švestkového sadu a dál do mokrých, zamlžených luk. Nikde nic zajímavého, je tomu tak už po léta. Náhle se rozhodl. Sundal ze sebe modrý, sepraný skladnický plášť, oblékl si švestkově modrý šusťák a vyšel ven. Jemně mžilo. Odkašlal si a polkl hlen /.../
Vyběhl po schodech, otíraje se levým bokem o omítku. Nahoře se otřepal a zaťukal. Uslyšel, jak na dveře zaškrábal bazilišek a potom jak tiše pleskají jeho dlouhé blanité spáry na linoleu: Určitě se běží někam schovat a provést mu nějakou neplechu. Usmál se neupřímně a řekl si: čertík, čertíček.
Manželka mu otevřela a on rychle vklouzl dovnitř. Pak se objevilo jeho oko ve dveřním kukátku a pátravě zamžikalo.
Oběd byl vydatný a maštěný velmi poctivě. Slezák jedl lžící a vykrajoval občanská sousta, a ta mu opravdu rychle mizela a mastila chřtán. Ostatně bazilišek se taky činil a vláčel po žlutém linoleu kousky mastnoty. Dechovka v rádiu břinkala a dalo se na kafe, postavila se voda. Bazilišek tahal proužky masa z talířku, který měl pod dřezem, ven na podlahu, zde je cupoval a jednotlivá sousta vyhazoval do vzduchu a požitkářsky lapal. Byla to ovšem spíše hra. Měl totiž svůj navyklý druh potravy, a tento zvyk nehodlal měnit.
Ostatně ho tomu naučil Slezák. Ale o tom později..."
(Václav Kahuda: Příběh o baziliškovi, 1992)
#letnicteni #3K #Klubklatovskychknihomolu #knihomolove #13
Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.
ok, literatura má vzbuzovat emoce, tedy i ty negativní...
upřímně: pozvracel jsem se už na straně 18 a umění-neumění, tohle už nikdy nechci číst, natož interpretovat, kdyby mne platili zlatem
Kahudova prvotina, napsáno 1988, určitě do šuplíku, vyšlo až dlouho po revoluci. V podstatě jde o alegorii na StB v pozoruhodné kombinaci s vlastními sexuálními běsy autora.
Pozoruhodná je již sama obálka, čb fotografie vzrušené mladé ženy s prsy převázanými provazy.
Není nutné psát
abychom byli básníky
je třeba a stačí
být ve stavu milosti
a rozjímání
Nedočetl, přišlo mi to až samoúčelné uchylne. Vydržím a rozdycham hodně, ale tohle bylo víc.
Kdo nečetl nepochopí rozvinutý smysl pro absurdní přijímání světa, jsou v tom krátkém příběhu, téměř povídce, rozvinuty veškeré nitrolební úchylky, myslím sexuální, které bych nedohledal ani na googlu, je to prostě jeden dvouvrstvý úchylný zážitek, myslím si , ýe ten búůh-opo člověk zvíře chodící penis musel vynalézt vlastní vyjádření, nechápu kdy to psal, jsestli po těch nočních vizích či průběžně, přikláním se k prvému...... ale mě dostal, né tou sprosou naturalistikou ale tím že určil nová pravidla baybay bukowki, a to rozvíření prostoty od dýchajících travin po ... nevím co dodat pro mě zas něco jinde - punk
Autorovy další knížky
| 1999 |  Houština |
| 2014 |  Vítr, tma, přítomnost |
| 1997 | Veselá bída |
| 2001 | Proudy |
| 1998 | Exhumace |
Je těžké se k takovýmto textům vyslovit. Už ve své první próze (1988, v období, kdy psal své první práce) se totiž Kahuda představuje jako přesně to, co je i dál - barvitý a kreativní v popisech krajiny a perverzí pofidérních postaviček, které jakoby vypadly někde z pomezí mýtů a reality, ale zároveň s neodhaleným a těžko dešifrovatelným skutečným obsahem. Bazilišek je tu skoro až jako taková disneyovská postava, která je takovým příživnickým živlem u jistého Slezáka, okolo nich se točí pár dalších postav, třeba dr. Eva, která ráda žere hovna a "hobluje škrabadlo do krve", nebo Dušan, jehož prdel pozná středověk (ale tentokrát blažený), nejspíš je to vše jen symbolika, sám Kahuda ji ale popisuje: "Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje." Závidím mu ale tu edici u Paper Jamu, sic paperback, to má skvělý materiál obalu a po otevření tématická/povrchová grafika, zde baziliškova kůže.