Příběh o Zoje a Šurovi

20.02.2023

Bude to skoro třicet let, co jsem knížku četl poprvé. Tehdy mi vehnala do očí slzy a přál jsem si být jednou takový tankista jako Šura, mladší bratr komsomolky Zoji. Uplynulo několik desetiletí, na internetu jsem četl v ruštině i v angličtině spoustu teorií o tom, jak to se Zojou Kosmoděmjanskou bylo „ve skutečnosti“. Četl jsem teorie, že byla schizofrenik, že nic nedokázala, že ji zradili ruští vesničané, že ji zradil jiný ruský partyzán. Nevím, kde je pravda, ale tento krátký příběh se čte krásně.

V románu sledujeme dokonale idealizovanou dobu cca od roku 1910 do 1945. Vše, co je sovětské, socialistické a komunistické je dokonalé. Nikde ani náznak něčeho špatného.

V knize sledujeme vyprávění stárnoucí matky Zoji a Šury. Popisuje své dětství, zamilování se do Anatolije a pak hlavně narození svých dvou dětí a jejich vyrůstání. Děvčátko Zoja je prakticky dokonalé, Šura je dokonalý snad jen z 99 %. Děti milují Lenina a Stalina, chtějí žit pro Sovětský svaz. Stěhují se na Sibiř a pak do Moskvy. Studují, sní o sovětské budoucnosti a přichází válka.

Zoja se stává partyzánkou a umírá. Stává se z ní první ženská nositelka titulu Hrdina SSSR. Její bratr se stává důstojníkem u tankistů a později umírá při dobývání Královce.
Plno propagandy, ale i tak se to četlo krásně. Idealizovaný příběh píše žena, matka, která ztratila ve válce obě své děti, takže ta bolest a láska je poznat na každé straně.

Dnes si knížka těžko najde své čtenáře, ale i tak bych ji doporučil co nejvíce lidem.