Příběh psaný do vody
Blanka Milfaitová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310551/bmid_pribeh-psany-do-vody-SlN-310551.jpg
3
33
33
Blanka Milfaitová byla obyčejná holka: chodila do práce, která ji nebavila, žila ve vztazích, které ji nenaplňovaly, a pochybovala o tom, jestli tohle je ten skutečný život. Jednoho dne dala vale práci, nefunkčnímu vztahu a velkému městu a odstěhovala se na Šumavu, kde začala vařit marmelády světové chuti a žít podle sebe. I o této změně pojednává Blančina veleúspěšná kniha Příběh opravdové vášně. Její druhá kniha představuje ohlédnutí za rokem, který strávila na cestách po ostrovech skutečných i těch, které si neseme jako Robinsoni sami v sobě. Není to kniha jenom o vaření marmelád, putování po mořích a touze žít takový život, který stojí za to, ale také o iluzi slávy a dětských radostech, o schopnosti odlišovat to důležité od ničemného a zbytečného. Je to příběh, který není psán do vody…... celý text
Přidat komentář
Nádherně napsané a díky fotografiím je možné se dostat s autorkou klidně na kraj světa...
Cestovatelský životopis, který odhaluje život jedné silné ženy, která má odvahu pustit čtenáře blízko. Nabídnout mu svůj pohled na svět a nechat mu luxus se v klídku doma nad vším zamyslet, souhlasit či polemizovat. Nádherné fotografie, opakovaný důraz na to, aby člověk dělal věci pořádně. Jen mi někdy fotky neseděly k textu (když čtu o nejvoňavějším a nejlegendárnějším citronu, chci ho vidět).
Dvě věci mě štvaly. Opětné vrtání v nelehké minulosti a souboji s ošklivými podnikateli (už známe z POV) a terminus technicus "holka z lesa". Když pak v drahém outdoorovém oblečení, vaří marmeládu v nejdražším hrnci světa vedle auta za 2,4 milionu. Myslím že autorka by se nemusela stydět za to, že už není obyčejnou "čtyřcítkou", vždyť na tom není nic špatného.
Jinak ale chválím kvalitu zpracování knihy.
Knížku jsem dostala a před rokem jsem se pustila do čtení. Brzy ji odložila a teď si řekla, že to prostě dám. A dala. Zkrátka teď mi přišla do ruky asi v ten správný čas a když jsem se oprostila od některých (pro mne zcela zbytečných) komentářů "prosté holky z lesa" k některým událostem a to jak těch soukromých, tak světových, tak se mi nakonec knížka docela líbila. Rozhodně je knížka na krásném papíře s úžasnými fotografiemi a inspirujícími recepty na marmelády či jiné dobroty. No a názory na výchovu dětí mi připadají docela fajn....pozdravuji pod Marmoladu.
Musím říct, že mě kniha trochu iritovala. Autorka zde kromě návodu na marmelády servíruje i návod na východu, partnerství, cestování a uprchlickou krizi.
Je to jedno velké selfpromo, sebechvála s častými zmínkami o tom, kolik se jí toho povedlo a jaké úspěchy za sebou má.
K tomu trochu stížností na těžké dětství a pár fotek její rodiny. Bohužel o navštívených destinacích se dozvím mnohem méně než o autorčině sexuálním životu.
Moc jsem se těšila na pokračování cestopisu, který mě vloni mimořádně nadchl. Zpracování knihy je opravdu moc krásné, vychytané a pestré. U čtení rozhodně neusnete, protože koncepce je rozličná, nádherné fotky, zajímavá místa, různorodé zážitky - zkrátka nenudí :)
Přesto se celkově nemůžu zbavit jisté hořké pachuti z pár věcí, které mi pokaždé tu radost ze čtení a jinak pěkného a láskyplného příběhu o plnění snů střídavě kazily a čeřily vodu.
Nejde ani tak o formu (i když by autorka nemusela používat v každé kapitole označení "prostá holka z lesa", začne to po nějaké době působit tak nějak pozérsky).
Asi víc mi nesedělo to, že skoro do každé kapitoly je "vecpaná" nějaká zdrcující a nemilosrdná kritika všeho možného - levičáků, EU, hypermarketů, uprchlíků, mladých lidí, turistů (není to pokrytecké, že to říká cestovatelka?), lidí obecně apod. Prostě celkově obecně tohoto světa, přijde mi to jako takové plané nadávání na vše, akorát místo toho, že chlapi to dělají v hospodě nad pivem, tak Blanka to dělá nad hrncem s marmeládou... :( Přečtete si jen kritické věty a zostra pronášené výkřiky, ale co s tím, na to už si musíte odpovědět sami... Myslím, že pokud chce Blanka být "opinion makerem", pak by tuto svou kritiku měla nějak rozvést a neomezovat se na prohlášení v rámci jedné vsuvky či odstavce. Neříkám, že s ní v mnoha bodech nesouhlasím, ale přijde mi to škoda, protože to celkový dojem z knížky tak nějak kazí a působí to zbytečně depresivně/rezignovaně, když na vás z každé kapitoly vyskočí nějaký ten hajzlík, spratek, vyděrač a šizuňk a jak je to na tom světě prostě úplně strašné, hlavně tedy v ČR. Divím se tomu i proto, že při frekvenci procestovaných zemí by autorka mohla vidět, jak to v mnoha jiných zemích funguje ve srovnání s Českem milionkrát hůř (Balkán, Rusko, postsovětské země) a že si tu žijeme jako prasátka v žitě.
Teď si trochu zahraju i na psychologa, ale ze stylu psaní je vidět, že se autorka hodně těžce vyrovnává s křivdami minulosti a vypadá to, jako by snad ani neuměla odpouštět. Ta témata se totiž opakují i v POV. Všichni, kdo jí ublížili, tak to dostanou v knížce někdy i jmenovitě sežrat (např. neustále se opakující příběh o špatném vztahu s rodiči). Každý se s takovými věcmi (ne)vyrovnává po svém, ale myslím, že to Blanku opravdu hodně brzdí a měla by se na to konečně vybodnout a hodit to za hlavu. Tím, že si na nich bude opakovaně (!) vylívat zlost ve své knížce jim podle mě bude akorát přilévat oleje do ohně a samotná si v sobě bude vytvářet bloky.
No, prostě mě to tak nějak mrzí, protože celou Milfaitovic rodinku mám moc ráda. A ani nejde tak o knihu, jako spíš o tu duši, ta mě asi mrzí víc. Jasněže si může psát kdo co chce, ale může vás nemrzet, že to někdy zkrátka působí tak nějak... zapškle?
Kniha se mi líbila, i když na některé věci mám jiný názor. Ale to je můj subjektivní pocit. Kniha je nádherně a kvalitně zpracovaná. Jako první mě zaujaly fotky, které jsou pro mě krásné. Vidím to pouze očima laika, ale dobře vystihují atmosféru místa, či osoby.
Co se týče stylu, tak je čtivý, upřímný a plný emocí. Jako matka jsem ji obdivovala za kuráž, jet rodit na Sicílii a vozit své děti s sebou po světě. Fascinuje mě to a moc ji v tom fandím. Je to hodně o povaze, já bych to prostě nedala. Navštívila místa, o kterých jsem ani neslyšela, takže mě čekalo nejedno překvapení.
Takový cestopis rodiny, které na osmiměsíčním putování po ostrovech přibyl další člen. Líbí se mi, jak je to plné emocí a působí to opravdově. S autorkou třeba nemusíte ve všem souhlasit, ale stejně budete obdivovat, s jakou otevřeností o sobě píše. Ne každému, kdo by rád procestoval svět, se to opravdu podaří, takže je navíc knížka i inspirativní.
Na knize oceňuji pouze fotografie, toť vše, cestopis to není a jestli jo, tak opravdu nezajímavý a autorka je velice nesympatická osoba, neustále si na něco či někoho stěžuje, fňuká, lituje se, to do knížky tohoto typu opravdu nepatří.