Přijde kůň do baru
David Grossman
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/371199/bmid_prijde-kun-do-baru-aYj-371199.jpg
4
233
233
Ve svém oceňovaném románu Přijde kůň do baru odpaluje izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká podstaty lidské duše. Jednoho horkého srpnového večera se na divadelní scéně maloměsta objeví zatrpklý a uražený komediant Dovele, který pronáší laciné vtipy a po chvíli začne líčit podivný příběh o prvním pohřbu svého života – když kráčel v dlouhém pohřebním průvodu a nevěděl, že zemřel jeden z jeho rodičů. Divákům v hledišti tuhne úsměv na rtech, večer se začíná podobat brutálnímu zúčtování – s Dovelem, publikem, hluboce poškozenou společností. Dokud nespadne opona.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Mladá frontaOriginální název:
Sus echad nichnas lebar, 2014
více info...
Přidat komentář
Bolo to vtipné, zaujímavé a trefné, no asi to nebol môj štýl. Rovnako ako diváci na jeho stand-upe aj ja som mala od polovice knihy chuť odísť z tohto príbehu.
V Dovikově hledání sebe sama, kde se střídají chvilky dryáčnického humoru stand-upu s bolestným sebetrýzněním, může čtenář nalézt své nejistoty, svá traumata, může s ním rezonovat. Grossman opět nezklamal, ač je "Kůň" zcela jiný než další tři jeho knihy, které u nás vyšly.
Občas som sa bavil a napäto čítal ale väčšinu diela som to už chcel mať za sebou. Neviem či treba dozrieť alebo ma to nebude baviť nikdy. Miestami bol ten humor za hranicou mojej tolerancie.
No ja fakt neviem, prečo sú ľudia z tejto knihy tak odvarení. Ja som sa dosť nudil, ale dočítal som to. V podstate mi to celé príde ako scénár k stand up predstaveniu, alebo k nejakej monodráme. Inak mi to nepripadalo vobec vtipné, ale ani ma to neprinútilo hlboko sa nad niečím zamysliet. Asi takto - prvých sto strán, ukrutná nuda, a pokusy o akože humor, ale absolútne nevtipné a nezaujímavé vtipy, tlačené tak nejak nasilu... Druhých sto strán nám postava nekonečne zdĺhavo vyrozpráva tragický príbeh z jeho detstva...proste nekonečne unylá, zdĺhavá, nudná predohra, aby sme sa nakoniec dozvedeli, že SPOILER mu zomrela v detstve matka??? No a? Čítal som iné veci, kde sa diali tragédie,ktoré sa ma naozaj dotkli, a hlavne omnoho lepšie napísané. Nechápem, čím je tá kniha tak ohromná.
Kniha psaná „stand up“ formou je velmi zvláštní a panu Grossmanovi se to podařilo bravurně! Autentické, jako byste byli toho všeho součástí … součástí ohňostroje veselí, komična, smutku...
Musím si sehnat další knihy tohoto autora.
Na přebalu se dočteme, že "jednoho horkého srpnového večera se na pódiu maloměstského klubu objeví se svou stand-up show zatrpklý stárnoucí bavič Dovik. Po chvíli začne divákům místo laciných vtipů líčit podivný příběh o prvním pohřbu svého života..."
To pro mne bylo dost na to, abych po knize sáhl, ale málo, abych byl připraven na tento zvláštní příběh...
Dovik nás vede cestou do své bolestivé minulosti. Cestou, na které jej mnoho diváků (a nejen těch v klubu) opustilo. Chtěli prostě zábavu a ne problémy druhých.
Román je vlastně peer příběhem o hledání odpuštění a smíření se sebou samým, Chvílemi je smutný, jak plačící klaun, chvílemi ostrý, jak vybroušená pointa vtipu.
Á propos, znáte třeba ten, jak paní přijde do pohřebního ústavu podívat se naposledy na manžela? Funebrák jí ho ukáže a ona si všimne, že mu dali černý kvádro. A paní se dá do pláče: Můj James si hrozně přál nechat se pohřbít v modrém obleku! A zřízenec na to: Víte, madam, my vždycky pohřbíváme v černých oblecích, ale přijďte zítra, uvidíme, co se dá dělat. Paní přijde druhý den, zřízenec jí ukáže Jamese v parádním modrém obleku. Vdova mu tisíckrát poděkuje a ptá se, jak se mu ty šaty podařilo sehnat. A funebrák jí odpoví: Tomu by jste nevěřila. Včera, deset minut po tom, co jste odešla, přivezli dalšího zesnulého. Byl zhruba stejně tak velký jako váš nebožtík manžel a na sobě měl modrý oblek, a jeho žena mi řekla, že snil o tom, nechat se pohřbít v černém obleku. Vdova po Jamesovi mu ještě jednou rozechvěle a se slzami v očích poděkuje a šoupne mu nějaký prachy bokem. A funebrák dodá: No, a pak už stačilo jenom jim prohodit hlavy.
Drsné? Pak raději sáhněte po jiné knize. Pokud vás ale vtip rozesmál, pusťte se do čtení. Jen nečekejte, že se budete pouze bavit.
Humor je nejdůstojnějším projevem smutku, řekl prý Miloš Kopecký. A tahle kniha je toho zářným příkladem. Mysleli jste si, že znáte spoustu skvělých anekdot a že je umíte skvěle vyprávět? Máte rádi černý humor? Domnívali jste se snad, že v tomto nemáte konkurenci? Jen počkejte. Počkejte, až přijde kůň do baru.
On to prostě umí... přiková vás k vyprávění a dovolí vám nádech až v momentě totálního vyždímání se, s duší až v krku... úplně nejvíc miluju jeho příběhy... tolik lidskosti a barev člověčí duše... tentokrát mou maličkost posadil do baru na jedno takové neveselé vystoupení malého roztříštěného Dovíka... já tam byla a každé jeho slovo, každá jeho myšlenka v mém já rezonovala s bolestí sobě vlastní... nesnaží se být právě ti nejrozbolavější z nás těmi nejvtipnějšími? Den co den schováváme své rozbité já před světem a opona nepadá a nepadá... aneb opět skvostně odvyprávěno!
Pod masku humoru Dovele ukryl nelítostnou pravdu o svém smutku, bolesti, ztrátách. Doporučuji přečíst na jeden zátah.
(Audiokniha)
V dětství jsem se vždycky těšil do cirkusu na klauny. Házeli míčem, dělali kotrmelce, foukali na frkačky a já se smál. Čím jsem starší, tím méně se směju a více si uvědomuji, že smích je často jen náplastí na strhané rysy. O to víc mám dnes raději smutné, zlomené klauny. Takové, kteří mají šrámy na duši. Jako Klaunova zpověď Petra Nováka nebo Šáša Krusty ze Simpsonových.
Komediant Dovele, není sice klasický klaun s červeným nosem, ale jeho show je přesně to o čem mluvím. Na první pohled smích a radost, za oponou ale smutek a hluboká deprese.
Podtrženo skvělým přednesem, vypravěčem Hanušem Borem, před jehož výkonem smekám a díky kterému jsem zařadil tuto audio knihu mezi mé nejoblíbenější.
95%
Bolavý příběh, bolavý pohled na svět očima dítěte v mužském těle. Jako dospělí přestáváme být empaticti a často ani netušíme, co naše hodnocení, chování, beuvažena slova, napáchají v dětské duši.
Kniha je napsána tak, že vám nedovolí ji odložit dřív než s přečtením poslední věty.
Knížka pro mě byla:
1. zajímavá šachová partie, kde hlavní figury (minimálně král, dáma a kůň) zůstaly, aby nakonec dosáhly těžce vydřeného vítězství - pár pěšáků během hry (tedy stand-upu) padlo, ale bez ztrát to nejde.
2. Účinná vakcína proti bolesti (když člověk nahlédne peklo druhých, vlastní - občas malicherné "záležitosti" pozbudou intenzity).
3. Poznáním, co všechno na své děti přenášíme, i přesto, že je milujeme a snažíme se je ochránit před našimi běsy. Minulost svoji a i svých rodičů neskryjeme.
4. Skvělým čtením.
5. Dočítala jsem ji minulou neděli dopoledne na letišti v kavárně Starbucks a přisedl si k mému stolu (všude jinde bylo plno) nenápadný skoro hubený pán v brýlích. Vyndal si vlastní knížku ke čtení - v hebrejštině. Protože mám problém s oslovováním cizích lidí, nezeptala jsem se, jestli není David Grossman. No, jestli nebyl, tak to muselo být jeho dvojče. Tož tak.
Ke čtení mě,přiznám se,dostal komentář Čtec. A tak jsemcelý týden s touto knihou na klině přemýšlel o životě jako takovém, nejen o smyslu,ale i té patřičné naplněnosti. Moje žena,která mi právě čte přes rameno,prohodila...ježíš,to je zas klišé. Také vám připadá,že plácám na prázdno? Ale ať chci,nebo ne,dojmy z knihy se mnou cvičí a nemohu jonak,nežli těch hvězdiček vysázet pět,přesto,že občas jsem měl tendence přeskočit stránku,když to občas sklouzlo k nemastnost-neslanosti.Ale jak by řekl můj tchán, když prý psal studentům klasifikaci- dnes máš to za jedna,ale jen ty a já víme,že je to horší jednička,spíš lepší dvojka,ale dám ti ještě šanci.
Dobrá tedy,dám ti Davide ještě šanci a těším se na další setkání s tvojí další knihou.
Navštívit stand-up show v Izraeli. To je v mých očích srovnatelné jako ocitnout se uprostřed tvrdého jádra sparťanského kotle v zápase s Baníkem nebo se Slovanem Bratislava. Člověk má asi v životě vyzkoušet leccos, ale těmhle dvěma věcem bych se docela rád vyhnul. A to mám na mysli třeba kosmopolitní Tel Aviv, ospalou pouštní Berševu nebo prázdninový Ejlat. Vůbec si nedokážu představit něco podobného někde na horké čáře či přímo v osadách na "Západním břehu" (izraelské reálie ... on je ve skutečnosti celý Izrael na západním břehu Jordánu).
Nojo, ale ono se to vystoupení už tak dost nechutného komika začíná nějako rozpadat. Humoru ubývá, obecenstvo je neklidné, nervozita by se dala krájet. Naopak přibývá ... čeho vlastně? To už nechám na Tobě, čtenáři. Každý si to asi vyhodnotí trochu jinak, neboť knížka nemá úplně jednoznačné vyznění.
Hodně jsem s hodnocením v průběhu čtení osciloval. Od asi dvou hvězdiček v úvodní "humoristické" části až prakticky po pět v nejsilnějších partiích knihy. Pak mi ale přišlo, že ty nejsilnější partie jsou až neúnosně natahovány a tím ztrácejí drajv. Nakonec jsem se usnesl na kompromisních čtyřech hvězdičkách. Byť se blíží k pěti. Byl jsem i v pokušení dát pět, poté, co jsem si přečetl o Davidu Grossmanovi, ale přece jen by člověk neměl zaměňovat sympatie k autorovi s hodnocením konkrétní knihy.
Jinak musím říci, že mi asi při čtení docela pomohla alespoň jakás-takás znalost Izraele a jeho reálií a historie, neboť jsem tam pracovně kdysi jezdil, procestoval většinu jeho území a i si něco o něm tehdy přečetl. Ne že bych pochopil úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že v knize Davida Grossmana se vyskytují pasáže, kde aspoň takováto povšechná znalost se hodí, tak myslím, že v tomto ohledu jsem měl jistou výhodu.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Přijde kůň do baru |
| 2022 |  Život si se mnou zahrává |
| 2010 | Mít s kým běžet |
| 1996 | Viz láska |
| 2011 | Žena, ktorá uteká pred správou |
"Ve svém oceňovaném románu Přijde kůň do baru odpaluje izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká podstaty lidské duše."
aneb "Dříve jsem býval trošku namyšlený, ale dneska už nemám chybu" - David Grossman
No, potom co na mě z anotace dýchla ta intelektuální namyšlenost, rozhodl jsem se téhle knize přijít na kloub. Doteď si nejsem vlastně jist jestli toho lituji nebo ne. Připadal jsem si při čtení jako kdybych tam skutečně byl, na jedné nepříliš vtipné stand-up, která se postupně promění v melancholické účtování se životem jednoho smutného klauna. Pořád jsem byl jednou nohou na odchodu, už několikrát jsem si pomyslel, že už toho bylo akorát tak dost, že se zvednu a odejdu, tedy zavřu knihu a přestanu číst. Ale zústal jsem až do konce.
"I lidé v hledišti to cítí. Dívají se po sobě, neklidně poposedávají. Čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného."