Přijela k nám pouť

14.03.2021

Hodně pěkná a čtivá kniha mých dětských let. I film byl povedený. Klasické dětství, které jsme v 80 létech prožívaly jako děti a nechalo to v nás nezapomenutelné vzpomínky.

23.05.2020

Krásný film mého dětství, až později jsem četla i knihu. Poutě moc ráda nemám, ale tenhle příběh mě chytl.

04.10.2019

Stejně jako 110022 jsem taky téhle knihy neměla nikdy dost. Lásku ke kolotočům a maringotkám jsem asi zdědila po mamince, která mi vyprávěla, že vždy, když přijela pouť, u nich doma záhadně mizely buchty a na kolotoči se pak jezdilo zadarmo. Přes všechno hrané frajerství nás, co jsme "měli kořeny" jsme vždy záviděli dětem z maringotek potulný život a spoustu dobrodružství, které jsme my neměli a když v naší třídě přibyl žák na pár dní, prala se v nás hrdost s touhou být jako oni ☺ Dodnes když vidím někde stát kolotoče, jsem zase jako malá holka, i když se už do sedátka "řetízkáče" tak nějak nevejdu ☺

12.06.2018

Úchvatná knížka mého dětství, záviděla jsem lidem od kolotočů jejich život ( a jejich dětem jejich volnost, kdy mohly oproti nám , dětem z paneláků , prostě všechno...)
A toužila jsem po skluzavce z trávy...až jako dospělá jsem si ji vytvořila- ale teda žádná sláva, víckrát to nebudu zkoušet..., ale samozřejmě jsme s kamarádkami - po vzoru Ivety Kornové- tancovaly moderní tance před panelákem za hlasitého doprovodu rozhlasu na tehdejší vypalovačky typu Voborníková ("Gimi det dink"...), Zagorová (Bludička Julie), na a samozřejmě Gott se svojí přeslazenou Kávou .... a byly za děsné borkyně... myslím, že kluci, co nás pozorovali se smíchy popadají za břicho ještě teď...

Okáči luční i přesličkoví...neschovávejte se dědečkovi... jak já těm děckám záviděla, tyhle nádherný časy před prázdninama a poutí...i tu klouzačku do rybníka... a hlavně když občas v TV běží tenhle film, tak si vždy najdu čas a na tu chvíli jsem zase tou malou holkou,co běhá po louce a i když se nejmenuju Markéta, toužím mít kolem sebe tu partu kolotočářů....

20.08.2016

Předně je třeba uvést, že kniha je se svým obsahem téměř shodná s filmovým zpracováním - ale stejně krásná. A i když jsem se k ní dostal až jako čtyřicátník, stejně byla pro mě její četba velmi příjemná. A zvláštní melancholický nádech pro mě měla postava Tonyho, Žanetina strýce, jenž platonicky miloval její mámu i po mnoha letech od chvíle, kdy odešla. Jak se říká, ti, co jsme měli rádi, mohou navěky žít v našich srdcích, i když už mezi námi nejsou.