Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129858/bmid_prilis-hlucna-samota-dk0-129858.png
4
1180
1180
Dělník ve sběrně starého papíru Haňťa pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je „proti své vůli vzdělán“. Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis.... celý text
Přidat komentář
Patří Hrabal mezi klasiky české literatury? Ano. Oprávněně? Těžko říct. Příliš hlučná samota je mou první Hrabalovou knihou a i poslední. Mám raději díla, která jsou přímá a řeknou vše na rovinu. A ne, není to tím, že bych nechápala metafory a skryté významy. Chápu, co na díle lidé obdivují. Květnatost jazyka, délky souvětí, zajímavá přirovnání a celkovou práci s naším mateřským jazykem. Jistě, některé slovní obraty mi přišly zajímavé a těžko uchopitelné a pochopitelné. Ale když bychom si všechno tohle odmysleli, tak co zbyde?
Hanťovou náplní práce je lisování papíru. Při tom ale i chlastá, nechává se rozptylovat ať už zachraňováním knih, tak cikánkami, co za ním do sklepa chodí. Vzpomíná na mládí, ve kterém se až příliš často objevovaly incidenty s výkaly. A v současnosti se utápí v sebelítosti a samotu zahání čtením moudrých knih, ze kterých cituje, ale kterým nerozumí.
Příliš hlučná samota je esence života. Ztělesnění mysli, která v nás, ačkoliv lehce upozaděna každodenním životem, mluví sama se sebou. Nevede ale jen vnitřní monolog, zachází ještě dál, hlouběji. Je to brilantní. Hrabal výborně pracuje s tempem, dlouhé věty nepřekáží, naopak vás vedou přesně tam, kam chce. Opakující se sekvence zdůrazňují význam říkaného, působí naléhavě, hodně pocitová interpunkce zrychluje a zpomaluje čtení. Stránky hovoří zdánlivě jednoduchým jazykem, který dokáže být blízký, ale ve skutečnosti širokoúhle rozjímá o životě. Až tak, že děj sice Haňtovi nastaví výchozí situaci a vede ho do různých jeho zakoutí, zákonitě však zůstává upozaděn uvažováním, pohledem na život, rozjímáním. A právě tahle nenucená lehkost je půvabná. Má to velkou sílu. Fantastické dílo.
Kniha vybrána jen kvůli čtenářské výzvě v knihovně. Ač tenká, trvalo mi týden, než jsem ji přečetla a vstřebávala postupně myšlenku bytí Haňti. Kniha je psaná zajímavým stylem a autor si s naším rodným jazykem dobře pohrává.
Jazyková propracovanost je u Hrabala vždy oslňující a tato kniha je perlou jeho tvorby. Nicméně mne osobně se více líbil román Obsluhoval jsem anglického krále, kde je dějovost bohatší. Hrabal psal excelentní romány, kterým zůstanu věrna. I přesto je tato novela vynikající a doporučila bych ji těm, co se vyžívají v jazykových hrách. Hrabal byl prostě borec! :)
Knihu jsem nejdřív slyšela na Radiožurnálu, velmi dobře zpracovanou i s hudebním doprovodem, což mě donutilo si ji i přes dlouhé vyhýbání přečíst a nelituju. Velmi zajímavý příběh a osobitý styl psaní pana Hrabala mě opravdu bavil.
22.12.23
Svatá je hodina,čas znovu začíná,noc voní růžemi,tak sladce,že se mi plakat chce radostí,že dýchám a že sním,že čistá je široká,cesta člověka.
Někdy nelze život pochopit. Proto čteme.
Jsme dělníci ve sběrně starého papíru. Po celý život poznáváme,učíme se. Ztrácíme se. Mizí me. Šumí me. Bude to stačit ? ? ?
Štíhlá brožůrka,neb rychlé čtení samotě uškodí. Hrabalovsky poetické melancholické pábení. O údělu a smyslu vskutku Sisyfovském.
Chce se ti dýchat dýchej. Chce se ti žít žij. Tu káru potlačíme dál.
Nehodí se možná,ale ten smutek na nás leze.
Po včerejším smutném činu u Rudolfina je to pro mnoho lidí o to těžší.
Kdo trhá nit života,nežije,slepý je,voda je vylita,my tančili jsme dosyta,nekonečný vesmír,za mraky zářící,na síle tajemství,havrani plující.
Samota hlučná příliš.
Kniha vysoce předčila moje očekávání. Četla se mi výborně a strašně mě to bavilo. Nechápu své dosavadní obavy. Nejlepší, co jsem od BH četla. Už jen ta první stránka - geniální.
"...já když vypiju pátý džbán piva, tak musím jít po schodech jako po žebříku":)
Útla knizôčka, ale dala mi poriadne zabrať. Ja si úprimne priznám, že som na knihy pána Hrabala asi "nedorástla"...
Nesadol mi použitý filozofický štýl jazyka a celkový dojem nedokázala zachrániť ani stálosť krásnych myšlienok a v nich alebo cez ne zašifrovaná kritika socialistického režimu. Možno keby som hodnotila iba z tohto aspektu, dielo by bolo naozaj geniálne... Osobne si myslím, že Haňťa by to dal aj bez filozofovania, iba s jeho na oko "blbečkovským" charakterom ;-). No nič musím byť objektívna a pocitovo nemôžem udeliť viac ako 3*.
Potvrdilo se mi to, co už jsem věděla z dřívějších zkušeností. A to, že tento autor není pro mě. Jeho texty asi neodkážu zcela ocenit a pochopit. Problém jsem měla i s touto knihou. Co musím vyzdvihnout je propracovaný jazyk a velmi dlouhá zajímavá souvětí. Příběh jako takový a jeho celkové vyznění se mi ale nelíbil...
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím.
"Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."
Druhé čítanie. Perla na perle. Takmer každá snaha slovami opísať krásu Hrabalovho rozprávania je márna. Ľahšie a lepšie odporučenie by bolo k človeku prísť, podať mu knihu a povedať :"Máš rád knihy? Tak toto si prečítaj".
Kniha jakoby o ničem a přitom o všem.
Vnitřní monolog muže o smyslu života a o smyslu jeho práce. V ději se prolíná přítomnost s minulostí a s myšlenkami hlavní postavy. Občas jsem se zasmála nad absurdnostmi, občas jsem se nudila, a občas mi ukápla slza. Tolik emocí na tak málo stránkách.
Hanťa, který byl proti své vlastní vůli vzdělán, a jeho prohraný boj proti pokroku mě vzal za srdce.
A Bohumil Hrabal se stává jedním z mých oblíbených českých autorů. Baví mě "objevovat" (nejen) české autory, ke kterých jsem v době povinné četby měla předsudky a teď zjišťovat, jak jsou skvělí.
Místy nechutný. Myšlenka automatizace a člověka ztrácejícího se víru dění, ale fajn. nebaví mě Hrabalovy souvětí na půl stránky. Asi si zaslouží spíš 4****, ale co...
Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota
Sběrný dvůr na starý papír a v něm malý sklep se starým lisem na papír. Ten už 35 let mlčky obsluhuje Haňata. Muž, který míval své sny, svoji lásku a na svět pohlížel s citlivostí a nadějí. Dnes zahořklý člověk provádějící doslova sysifovskou práci, která spočívá v mačkání červeného a zeleného tlačítka. Haňata má velkou lásku ke knihám. Vybírá je ze změti starého papíru a jak sám říká, čtením těchto knih se "nedobrovolně vzdělává". Literatura je jeho posledním smyslem a knihy jsou pro něj stejně důležité jako živé bytosti.
Svět, který Haňata vnímá přes "silně černé brýle" je osamělý, prochází rozpadem a je plný absurdnosti. Celá kniha se tak nese ve velmi pochmurné atmosféře, kterou posiluje nihilistická filosofie. Ta prostupuje celým vyprávěním a odvíjí se od ní většina témat knihy. Hlavním tématem je absurdnost světa, ve kterém se stále dokola opakuje strádání všech živých tvorů a jak několikrát Haňata opakuje "svět není humánní a proto ani já nejsem humánní". Pocit z neustálého opakování je zdůrazněn častým vracením různých motivů. Jediná Hanaťova spása spočívá v umění, které je ale tehdejším režimem znehodnocováno.
Haňata často vzpomíná na svůj dřívější život a čtenáři je tímto způsobem ukázána změna z člověka citlivého, na člověka, který propadá rezignaci a depresi. Čtenáři je také formou podobenství znázorněno, že se v Hanaťovi stále pere dychtivost a naděje, s lhostejným přijetím svého osudu.
Celá kniha je psaná v dlouhých souvětích a působí tak dojmem vnitřního monologu. Střídají se emočně strohé pasáže s pasážemi silně emočními, které tímto střídáním nabírají na intenzitě. Celé vyprávění je také silně metaforické a symbolické.
Příliš hlučná samota je sice malá rozsahem, ale velká obsahem. Sám o knize po přečtení přemýšlím a dlouho ještě budu. Jsem zvyklý na podobně laděnou četbu, ale "Příliš hlučná samota " ve mě zanechala takový zvláštní, těžko popsatelný pocit "prázdnoty", který je se mnou i po dočtění. Výborná a hluboká kniha, kterou bych ale rozhodně nedoporučil všem kvůli její tíživé atmosféře
Jako taková jednohubka zajímavé dílo. Krátké tak akorát, aby vás už v něčem nenasralo a přesto zanechalo nějaký poetický pocit, který autor může dát. Faktem je, že někdy za mě zbytečně vágní, ale v celku minimálně.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Chápu, proč je tahle knížečka významným dílem české literatury. Hrabal má originální styl psaní, příběh má atmosféru. V průběhu čtení jsem si několikrát vzpomněla na našeho pana profesora z češtiny na střední, který nám opakoval, že čeština je krásný jazyk - no, měl pravdu a Hrabal je toho důkazem.
Nicméně. Osobně nejsem fanda souvětí přes půl strany, nejsem ani asi dostatečně cool, abych viděla kouzlo v řečech člověka - alkoholika. Přečetla jsem mraky knih s podobnými ale pro mě lépe podanými myšlenkami. Hrabalovská forma mi moc nesedí.
Takže jsem ráda, že jsem knihu přečetla pro rozšíření obzorů, ale dalšího Hrabala už číst nebudu.