Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Dělník ve sběrně starého papíru Haňťa pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je „proti své vůli vzdělán“. Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha i když smutná, zprvu si člověk musí zvyknout na Hrabalův "pábitelský" styl, ale pak je to nádhera. Plynutí krásných myšlenek. Mohu jen doporučit a určitě se ke knize ještě někdy vrátím.
Čtenářská výzva 2019: Kniha s oxymórem v názvu.
Má první kniha tohoto autora, kterého jsem nějak doposud opomíjel.
Kniha je čtivá, spousta historek ze života hlavního hrdiny. Kniha je vlastně takový monolog Haňti, který 35 let lisuje papír.
Tak jsem si díky čtenářské výzvě oprášil školní znalosti v oblasti protimluvů a mohl si přečíst další knížku od českého klasika.
Ano je to opravdová klasika, je to návrat do doby, která nebyla tak uspěchaná jako ta dnešní, kdy síla myšlenky, kterou pan Hrabal dal na papír je tím hnacím motorem, který je popsán krásnou češtinou, jemně se valí dopředu, protože sbírá myšlenky pouhých 35 let, a tak vidíme zhmotnělé velikány té či oné doby, kteří promlouvají skrze Haňtú.
Ano je zde spousta humorných pasáží, a přirovnání, která by sice v dnešní uspěchané době neobstála, ale vadí to ? Podle mě určitě nevadí.
A je jedno jeslti jste lisař ve sběrných surovinách a nebo nádražák na hradle, hlavně když žijete tím pro co jste se narodili. Chystáte se přečíst jednu z těch mnoha knih, které máte v knihovně a očekáváte, že to třeba může změnit chod světa, no spíše chod Vašeho okolí...
S tvorbou Bohumila Hrabala jsem se prozatím setkávala jen ve zfilmované podobě. Příliš hlučná samota je tedy mé první knižní setkání s autorem a určitě nezůstane posledním. I Příliš hlučnou samotu jsem viděla zfilmovanou, s výborným hereckým obsazením, ale knižní podoba mě přesto zaujala víc. Bylo z ní cítit na každé stránce takové obyčejné člověčenství.
Čtenářská výzva 2019 - Kniha s oxymórem v názvu
Moc se mi líbila ta chvála obyčejného života a krásy okamžiku.
Ale tohle mě bavilo, tak 3/4 knihy. Dál už asi toto Hrabalovo dilo nechápu. Mnohem pochopitelnější pro mě bylo Obsluhoval jsem anglického krále.
Slovní průjem, díky kterému se přirozeně dozvíme spoustu historek ze života hrdiny. Je to jako psát deník, o kterém vím, že bude veřejný. Na začátku mi trochu trvalo, než jsem si zvykla na syntax, a myšlenky mi tak trochu ulétávaly jinam, pak ale přečteno jedním dechem.
Při čtení mě navíc napadalo, že si umím představit Příliš hlučnou samotu 2 napsanou perem závisláka na sociálních sítích, kterému se zhroutí svět, když přijde blackout :)
Jedna z nejhorších knih, co jsem četl. Co nemám na čtení rád, toho je kniha plná. Opakování frází furt a stále dokola. Kniha má něco málo přes 100 stránek a bez toho by měla 75. Nebýt výzvy, tak by letěla po pár stranách.
Od Hrabala je to má prvotina a musím říct, že jsem se už po pár stránkách do knihy doslova zamilovala!
Knihu jsem začala číst kvůli semináři ve škole, ale vůbec toho nelituji. Naopak jsem ráda, že mne škola v tomto případě „přinutila“, protože sama bych po tomto díle nesáhla. A já bych tak přišla o skvěle napsaný příběh člověka, který zachraňuje věci, které jiní považují za odpad, ale přitom jde o hodnotné umělecké kousky. A samotného ho dostihne osud – symbolika tu je neskutečná. Zajímavá je tu myšlenka toho, jak kdo přistupuje k umění. Co jeden má za poklad, druhý bez rozmyslu vyhodí. Kde je ta hranice? Knihu bych určitě doporučila. Je zde řada zajímavých myšlenek, u kterých se vyplatí se pozastavit.
Můj Bůh je slovo. Jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se jen naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak ani nevím, které myšlenky jsou moje, ze mne a které jsem vyčetl. Já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám jí jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol. Každý ze čtenářů si hledá a vybere kousek svého Hrabala.
„Já už pětatřicet let balím starý papír, a na tu moji práci aby člověk měl nejen univerzitní vzdělání nebo klasické gymnázium, ale i bohoslovecký seminář. A jsa proti své vůli vzdělán, začal jsem teď snít o tom, že progressus ad originem si odpovídá s regressem ad futurum“
„My všichni staří baliči jsme byli proti své vůli vzdělaní, proti své vůli jsme měli doma slušnou knihovnu z knih nalezených ve sběru a každý jsme ty knihy četli v bláhové naději, že jednou si něco přečteme, co nás kvalitativně změní.“
95 % (652 hodnotících s průměrem 86 %).
Kdybych musel spálit svoji knihovničku a nechat si jedinou knížku, byla by to Hrabalova Příliš hlučná samota.
Bez mučení přiznám, že nebýt výzvy, asi bych se k tomuto dílku nikdy nedokopal. Ale, protože jsem v Libni prožil větší část života, tak "něco od Hrabala" porazilo při výběru Malého Bobše, což by bylo dílko prozměnu z mého rodiště. :-)
No nehodnotí se mi lehce. Myšlenky samotáře, který těch 35 let lisuje ten starý papír, jasné, atmosféra jeho příběhů často super. Na druhou stranu se mi to prostě nečetlo jednoduše, nevím proč to, asi se na autora musí člověk víc naladit (možná při čtení víc chlastat), možná od něj časem ještě něco zkusím.
Ale jako bonbónek se mi dostala inspirace, co mohu provozovat v okolí svého bydliště s kamarády:
======
Já jsem ale už na Veliký slalom zapomněl, už jsem si ani nemohl vzpomenout na jedinou branku, a tak ten můj kamarád, jehož jméno jsem taky zapomenul, mi nadšeně líčil, aby mne získal pro ten slalom, že začneme jedním pivem u Hofmanů a pak projedeme brankou na Vlachovce a pak Na růžku, pak pěkně dolů na Ztracenou vartu a pak projedeme brankou u Milerů a pak k Erbu a všude si dáme jen jedno velké pivo, abysme měli dostatek času projet brankou u Jarolímků, a pak jedno pivo u Ládi a hned zahnout ke Karlovi Čtvrtému a pak sešupem dolů do automatu Svět a pak už zpomaleným tempem projet brankou u Hausmanů a u Pivovaru, pak přes koleje ke Králi Václavovi a pak projet brankou u Pudilů neboli u Kroftů a pak můžeme ještě projet brankou u Doudů a u Merkuru a dojet na cílovou rovinku na Palmovce anebo v automatu u Schollerů a eventuálně, když bude čas, tak celej ten slalom zakončit buďto u Horkých, nebo U města Rokycan…
Třicet pět let lisuju papír... Jsem učarovaný touto niterní zpovědí Hňáti a jeho sklepa a lisu a červeného a zelenéo tlačítka. Hrabal rozezní ve čtenáří struny o kterých ani nevěděl a nebo už nechtěl vědět. Před očima naskakují obrazy a zvuky a myšlenky a není u toho vždy dobře po těle, ale musí to být ať si připomeneme kdo jsme a kam jdeme. Knihu jsem jistojistě nečetl naposledy a rád se k ní vrátím.
Pár postřehů:
- je vidět, že autor ve "starém papíru" dělal, podrobnosti někdy až šokující.
- brzy dopadnu jako hlavní hrdina s policema nad postelí a na záchodě a všude jen s tím rozdílem, že Hňáťa tahal knihy ze šmelcu a já z antikvariátu :)
Na závěr jedna věta z díla
A zatím co v kloakách a kanálech hlavního města Prahy dva krysí klany se vytěsňují zdánlivě nesmyslnou válkou, ve sklepích pracují svržení andělé, univerzitně vzdělaní muži, kteří prohráli svou bitvu, kterou nikdy nevedli, a přesto pracují dál na přesnějším obraze světa.
„...protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.“
Těžko hledám pro tohle dílo slova, přestože mě tak pohltilo. Anebo právě proto? Příliš hlučná samota je plná mezních „nešťastně šťastných“ pocitů a právě takové jsem prožívala i já během čtení. Hrabal ve mně vyvolal smutek nad lidmi, zvířaty a samozřejmě knihami, a zároveň svým způsobem nadšení pro jeho práci, jako jakési zachraňování všech krásných a kvalitních knih před zkázou, čtení všech těch velkých spisovatelů a filozofů a obohacování sama sebe. Kniha je dynamická nejen díky dlouhým souvětím, která na sebe však jednoduše navazují, ale také dějově, a rozhodně se zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy a má úcta k Hrabalovi jako Spisovateli je ještě větší.
Tuto knihu jsem si zvolila jen kvůli čtenářské výzvě a jsem si jistá, že Hrabal nebude můj šálek kávy. Nebyl zde žádný děj, žádná hlubší myšlenka. Vadily mi i dlouhé věty přes půl stránky, připomínalo mi to slovní průjem.
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Vskutku zajímavé čtení, možná mohlo působit trochu utahaně, nemohu ale říct, že by ve mně nic nezanechalo. Vlastně se mi takovéhle melancholie i líbí.
Hlavním hrdinou tohoto románu je pan Haňťa, který už třicet pět let pracuje u hydraulického lisu, pomocí kterého lisuje vyřazené knihy. Celý příběh je ve své podstatě o lisování knih, hrdina se v něm vyžívá a nedovede si bez něj svůj život představit, jedná se o jeho životní poslání.
Zdálo se mi, že zde dochází k zajímavému odlidštění hrdiny, který v zavalení svou prací a ztrátou kontaktů s lidmi nějak splývá s knihami a lisem a stává se jejich součástí více než součástí lidského světa. V kontrastu s tím ovšem Haňťa často vzpomíná na mládí a na své staré lásky. V mládí byl stále humánní, popisuje zde ryze lidské trapasy, které se stávaly jemu i jeho milované dívce Mančince. Zajímavé je, že všechny tři v knize popsané trapné situace jsou propojeny dost překvapivým společným jmenovatelem (nebudu spoilovat).
Je pozoruhodné, jak je zde ovšem s odlidštěním a lidskostí pracováno nadále, když se Haňťa dozví o novém lisovacím stroji v Bubnech, kam se také jede podívat.