Příliš pozdě zemřít mladý
Ivo Pospíšil , Vladimír Jurásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/248758/mid_prilis-pozde-zemrit-mlady-yFW-248758.png
4
54
54
Jestli má někdo právo nezatíženě sepsat vzpomínky na český předrevoluční underground, nástup nové vlny i překotné kulturní a celospolečenské změny kolem roku 1989, pak je to právě Ivo Pospíšil. Ten společně s Vladimírem Juráskem sestavil více než třísetstránkovou knihu. Vedle obsáhlé obrazové přílohy složené z často doposud nepublikovaných fotografií budou mít čtenáři možnost nahlédnout za oponu legendárních skupin jako The Plastic People of the Universe, DG 307, nebo Garáž a setkat se s nezaměnitelnými osobnostmi typu Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Mejly Hlavsy, Ester Krumbachové, Jiřího Muchy či Ivana Krále. Jak dodává sám Ivo Pospíšil: „Už je to hodně dávno, co mi Honza Šulc řekl, že jsem asi poslední, kdo ještě nesepsal paměti. Také říkal, že by ty moje mohly to, co se tehdy dělo, ukázat z mého pohledu, že by nemusely být zas až tak moc vážné a vlastně by mohly být dost jiné. Dalo to dost práce, trvalo to dlouho, ale tady jsou.“... celý text
Přidat komentář
Velmi zajímavá, i když nenápadná kniha. Na první pohled se tváří jako jedna z řady knih o českém undergroundu, ale stačí se začíst. Autentická, protože osobní a upřímná, životní zpověď vynikajícího muzikanta a organizátora, který stál za úspěchem skupiny Garáž, i když navenek se jako její lídr jevil Tony Ducháček. Stojí za přečtení.
Iva jsem poznala na akci Cinema Royal, kde hrál jako Tea Jay Ivo. A později zjistila, že je to ten Ivo Pospíšil, co působil v kapele Garáž.
Čas od času na svém FB profilu zmiňoval svoji vzpomínkovou knihu 'Příliš pozdě zemřít mladý', takže když jsem ji viděla vystavenou v poličce v knihovně, šáhla jsem po ní.
Text je jednoduchý, nekomplikovaný, ale je o zajímavých lidech, setkáních, událostech a místech a doplněný bohatým obrazovým materiálem. Koncerty Plastiků, hraní s Mejlou Hlavsou, Ivanem Králem, vznik Radosti, atp. Zajímavý vzhled do doby minulé, ale ne každý bude cílovka.
Šel jsem koupit pečivo do jednoho malého pekařství, čta článek o Ivanu Královi (tehdy byl ještě mezi námi), a spoza pultu se ozvalo: „Jééé tu fotku mám jako plakát“, zajásala prodavačka a po krátkém rozhovoru mi příště přinesla tuhle knihu s i věnováním od Ivo Pospíšila. I když jsem se trochu orientoval spíše v rockové a jazzové normalizační muzice, takhle kniha mi příjemně zprostředkovala vhled zase do „normalizačního undergroundu“, a tomu jsem rád…:-)
...a paní prodavačce děkuji za důvěru, že mi knihu půjčila!
Skvělá kniha, parádně napsaná, čtivá. Ivo je ryzí člověk, popisuje svůj život, tak jak byl a je, přiznává svoje chyby, úspěchy i neúspěchy a přidává svůj pohled na lidi a události okolo něj. Děkuji za zážitek a dávám nekompromisně pět hvězd!
Kniha vzpomínek, které jsem se trochu bál, vzhledem k tomu, jaké tenkrát bylo haló ohledně vyhazovu Ivo Pospíšila z Garáže. Nicméně na rozdíl od Chadimovy Alternativy, která by se klidně mohla jmenovat "Jak mi všichni ubližovali" je tohle napsané s nadhledem, i když občasnému postesknutí nad realitou se nevyhne. U mě o třídu lepší než Pelcův a Hlavsův Bez ohňů je underground.
Underground (výslovnost "andrgraund", z anglického výrazu pro podzemí) je výraz označující nějaké skryté, např. neuváděné, neoficiální až ilegální hnutí viz. Wik. Ano, PPU, DG 307, Garáž a další varianty kulturních proudů mají nezastupitelné místo v protirežimní snaze vzdorovat normalizačnímu tlaku v 70 a 80 létech 20 století. Nesmíme ale slučovat dvě věci, které jsou u výše uvedených seskupení takřka neslučitelné. Jedna věc je politický vzdor a druhá je hudební talent a kvalita hudby.
Slovy jednoho známého hudebníka shrnu celou podstatu problému. Chtějí hrát, ale neumějí to...Pospíšil je pravděpodobně daleko lepší spisovatel, než hudebník. Kniha mne zaujala a výstižně popisuje co se kolem těchto lidí odehrávalo. Sám v závěru knihy uznává, že teprve po spolupráci s profíkem, jako je Ivan Král si uvědomil, že muzikantské umění je o několik pater výše, než byl jejich suterén. Něco chtít a něco umět a vytvořit, jsou dva rozličné pojmy. Pokud by tomu tak nebylo, stály by nyní v Římě a ve Florencii místo Michelangelovy úžasné Piety jen bílé krychle, což se ve výtvarném umění stává dnes velice často.
Pre p. Braunerovú: až na to, že Mejlove spomienky sú plne fabulovania. Vklad Iva Pospíšila je jednoducho nedoceniteľný.
Hodně jsem u téhle knížky vzpomínal nad spoustou fotek a také jsem se dost nasmál. Třeba když policejní komando vtrhlo na koncert Plastiků:
"K ústupu jako první zavelel hrdina největší, sám Milan Knížák, což pro nás znamenalo totéž, jako kdyby husitům zavelel k ústupu sám Žižka. Jenže Knížák není Žižka. Schoulil se na zadní sedadlo mého tudora, přikryl se velkým bubnem DG 307 a odtud tiše řval: Jdou po mně! Jeď!"
Bohužel po výborném začátku následují vzpomínky zatrpklého člověka - PPU jen kecali u piva, všechno jsem musel zařídit já. Češi jsou burani, protože se nedokáží na koncertech odvázat. Na demonstrace jsem nechodil, protože nemám rád stádo. Na balkonu v Melantrichu byli všichni zhulení mocí a slávou - Jenže co naplat, kapelu dělá frontman a hitmaker, a to Ivo Pospíšil nikdy nebyl. Koneckonců, po jeho odchodu PPU, DG 307 i Garáž úspěšně pokračovaly dál. Mě se mnohem víc líbila kniha o Mejlovi Bez ohňů je underground.
Androšských memoárů už vyšla hromada. Tady jsem se těšil na popis scény a peripetií osmdesátých a začátku devadesátých let. Dočkal jsem se, ale mohlo toho být víc.
Poutavé, stručné a čtivé vyprávění člověka odevzdaného hudbě, který toho zažil a vykonal opravdu mnoho a má co povědět. Koho zajímá doba českého undergroundu 70. až 80. let, ten bude nadšený. Navíc je v knize zajímavě popsána kulturní proměna a následné kulturní dění po sametové revoluci, které sice na svůj hlubší popis stále čekají, ale i to, co se objeví v této knize, jistě stojí za to.
Hodně zajímavé paměti, které se nevyhýbají žádnému tématu.