Přináležení - Rozpomínání se na domov

Trefná kniha, která ve čtenáři probouzí střídavě úlevu ze zjištění, že v té divné nespokojenosti se životem není sám a radost z toho, že ji můžeme najít, když začneme hledat svůj domov. Faktický, vnitřní.
Dělí se i o vlastní zkušenosti s vykořeněním. Styl knihy je jemný, zároveň velmi čtivý plný aha momentů.

25.11.2021

Ta obálka je tak krásná, že jsem se začetla, aniž bych věděla, co mě čeká. Bylo to zajímavé. První stránky mě úplně pohltily, byla jsem nadšená. Druhá třetina knihy byla na můj vkus už hodně ezoalternativní . Ale konec to zase vyšvihl. Spousta úžasných myšlenek.

31.07.2021

Knížka není špatná, ale úplně mne nenadchla a s odstupem i docela "zapadla" za jiné, pro mne osobně "trefnější" knížky s podobnou tématikou. Ale oceňuji jak autorka s daným tématem pracuje a jak se primárně otáčí na své osobní zkušenosti. Nesnaží se jen "papouškovat" nějakou školu. Hledá svoji cestu.

06.04.2021

Velké množství chyb v textu, hlavně v první polovině. Hlavně špatné skloňování. Také podle anotace jsem čekala o trochu něco jiného.. Ale abych zmínila i něco pozitivního, tak kniha obsahuje milé ilustrace a v textu se dá najít i několik věcí k zamyšlení.

10.07.2020

Vlastně nikdy nečtu takzvanou motivační literaturu, ale autorku Toko-pa Turner sleduji na facebooku a navíc se mi líbila obálka. Takže jsem si knížku koupila a nelituju. Není plná klišé a planého žvanění, jak motivační knihy zhusta bývají, ale obsahuje spoustu postřehů a závěrů, které se mi líbí. Navíc musím vyzdvihnout autorčin dar slova, imaginaci, vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu. Z anglického originálu – Belonging je přeložené Přináležení poněkud krkolomné a v textu je používáno často, ale asi ani nevím, jak lépe je jednoslovně přeložit. Vybrala jsem pro vás několik citací, které se mi líbily a se mnou rezonují. Vy sami byste z knihy vyzdvihli třeba něco úplně jiného.

„V nesouhlasu mladého člověka a jeho ochotě ohradit se proti nespravedlnosti se skrývá a vzkvétá divoká zásobárna kreativní energie. Zatímco ostatní kultury považují tento přechod za nesmírně důležitý, pod našima rukama z něj vzniká katastrofa tragických rozměrů, kdy mládež odsuzujeme jako neukázněné a vzpurné jedince, které je třeba převychovat a naučit poslušnosti. Místo abychom mladým dospělým dali možnost podílet se na vedení společnosti a účastnit se našeho kruhu přináležení a požádali je, aby proměnili zastaralé struktury, je jejich vášeň zahnána do ohrádky studu a represe.

Já sama sice matkou nejsem, ale mám mnoho kamarádek maminek a vidím, jak je trápí, když nemají s dětmi dost trpělivosti nebo se na ně rozzlobí. Důvodem myslím je, že v naší kultuře popíráme stínovou stránku mateřství. Vyzdvihujeme idealizovaný archetyp milující matky ztělesňující bezpodmínečnou lásku, soucit a péči. Problematické na této jednostranné perspektivě je, že jak matku, tak dítě učí, že vše menší, než milující matka je nenormální či nepřirozené.
Při zkoumání evolučních východisek si však můžeme uvědomit, nakolik jsou i znepokojující, ničivé impulsy přirozeným rozměrem mateřství. Pokud se matka cítí být bez podpory, neviditelná a vyčerpaná na hranici zhroucení, velmi lehce ji může ovládnout její vlastní stín. Dokud tedy oslavujeme milující matku a nebereme na vědomí i její temný protiklad, ženy budou odsouzeny přehrávat jej nevědomě.

Touha po společenství a smyslu života je natolik silná, že nás může přivést do různých ustavených skupin, systémů víry či pracovních a soukromých vztahů, jež našemu umenšenému či rozdělenému Já poskytnou pocit přináležení k něčemu vyššímu. Těmto místům však často vládne jejich vlastní motivace a skryté dohody. Udělí nám podmíněné členství a žádají, abychom se zbavili určitých částí sebe sama, pokud chceme být jejich součástí.

Při zkoumání feminity narazíme na velkou zásobárnu darů, které byly ignorovány, odmítány nebo upadly v nemilost. Snění je považováno za nepřínosné, komunikace těla se tlumí léky, pocity nemají v zasedacích místnostech žádný hlas, rituál byl vyprázdněn a odříznut od přírody a se zemí se se samozřejmostí nakládá jako se zdrojem zisku. Vybudovali jsme propracovanou kulturu založenou na znevažování těchto věcí, které se v průběhu života mnoha generací staly pro naše náboženství a společenské systémy natolik všedními, že by se muselo stát něco nadmíru děsivého, abychom si vůbec povšimli, že nám chybí.

Ve vyhnanství musíme udělat to, co bohyně Inanna, tedy vrstvu po vrstvě odložit brnění a ozdoby až do úplného obnažení. Pak musíme nechat symbolicky zemřít starý život, abychom se mohli znovuzrodit, odolnější a s posvátným posláním. Zasvěcený dospělý se naučil odolávat nejistotě, svou ztrátou a smutkem splatil dluh bohům a rozhodl se svým životem tvořit krásu jako budoucí předek, kterým vskutku je.

ŠLÉPĚJE SEDNY
Velká matko oceánů, volám tě, abys požehnala mým břehům.
Ztiším se jako písek
znalý trpělivosti tisíciletí,
poté co mě rozbili na nejzákladnější kousky mé podstaty.
Čekám, až na mě přijde řada na hraně věcí známých,
až mě milostivě smáčíš svým vzedmutím.
Přeji si pouze, abys mě vyviklala svou silou,
a třeba i odnesla do svých hlubin,
pro možnost letmo spatřit život pod hladinou.
Kéž mě posedneš, byť i jen na chvíli,
abych poznala nepřítomnost své zemské tíže
a mohla být účastna tvého rytmu a rozporuplnosti.
Kéž může mé tělo sloužit tomu, k čemu bylo zamýšleno:
k výrazu tvé milosti.
A všechny pěšinky, které vytvořím touto básní -
všechny písně a přátelství, která vzniknou -
všechny pohyby a vlnky, které ve světě způsobím -
kéž v sobě nesou něco ze tvých stop.
Kéž ta část tebe, která se mě dotkla,
se dále množí svou úžasnou plodností,
dokud nebudeme všichni prodchnuti údivem
nad tvou nesmírností uvnitř sebe."