Přináležení - Rozpomínání se na domov
Toko-pa Turner
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/436523/bmid_prinalezeni-rozpominani-se-na-domov-7Xy-436523.jpg
4
15
15
Se svou typickou hloubkou a vytříbeným stylem nám Toko-pa nabízí cestu k přináležení vedoucí z nitra ven. Na základě mýtů, příběhů a snů nás přivádí ke zdroji našeho odcizení, kdy se vyhnanství stává nutným krokem iniciace do autentického bytí. Následně rozebírá dovednosti přináležení – postupy pocházející od předků na léčení našich ran a obnovení opravdového přináležení k životu i ke světu. Většina lidí si představuje přináležení jako skutečnost vázanou k nějakému mýtickému místu nebo člověku nebo kmenu a celý život stráví jeho marným hledáním. Co když ale přináležení nelze vůbec lokalizovat? Co když se jedná o dovednost, kterou jsme ztratili či zapomněli? Kanadská autorka s velkým množstvím obdivovatelům svým košatým vyprávěcím stylem provádí čtenáře různými aspekty hledání sám sebe a svého místa ve světě. Doporučujeme jako inspirační zdroj čtenářům, kteří řeší své kořeny a zabývají se otázkou ukotvení ve světě.... celý text
Duchovní literatura Psychologie a pedagogika Ekologie, živ. prostředí
Vydáno:
2019
,
Alferia
Originální název:
Belonging - Remembering Ourselves Home, 2017
více info...
Přidat komentář
Ta obálka je tak krásná, že jsem se začetla, aniž bych věděla, co mě čeká. Bylo to zajímavé. První stránky mě úplně pohltily, byla jsem nadšená. Druhá třetina knihy byla na můj vkus už hodně ezoalternativní . Ale konec to zase vyšvihl. Spousta úžasných myšlenek.
Knížka není špatná, ale úplně mne nenadchla a s odstupem i docela "zapadla" za jiné, pro mne osobně "trefnější" knížky s podobnou tématikou. Ale oceňuji jak autorka s daným tématem pracuje a jak se primárně otáčí na své osobní zkušenosti. Nesnaží se jen "papouškovat" nějakou školu. Hledá svoji cestu.
Velké množství chyb v textu, hlavně v první polovině. Hlavně špatné skloňování. Také podle anotace jsem čekala o trochu něco jiného.. Ale abych zmínila i něco pozitivního, tak kniha obsahuje milé ilustrace a v textu se dá najít i několik věcí k zamyšlení.
Vlastně nikdy nečtu takzvanou motivační literaturu, ale autorku Toko-pa Turner sleduji na facebooku a navíc se mi líbila obálka. Takže jsem si knížku koupila a nelituju. Není plná klišé a planého žvanění, jak motivační knihy zhusta bývají, ale obsahuje spoustu postřehů a závěrů, které se mi líbí. Navíc musím vyzdvihnout autorčin dar slova, imaginaci, vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu. Z anglického originálu – Belonging je přeložené Přináležení poněkud krkolomné a v textu je používáno často, ale asi ani nevím, jak lépe je jednoslovně přeložit. Vybrala jsem pro vás několik citací, které se mi líbily a se mnou rezonují. Vy sami byste z knihy vyzdvihli třeba něco úplně jiného.
„V nesouhlasu mladého člověka a jeho ochotě ohradit se proti nespravedlnosti se skrývá a vzkvétá divoká zásobárna kreativní energie. Zatímco ostatní kultury považují tento přechod za nesmírně důležitý, pod našima rukama z něj vzniká katastrofa tragických rozměrů, kdy mládež odsuzujeme jako neukázněné a vzpurné jedince, které je třeba převychovat a naučit poslušnosti. Místo abychom mladým dospělým dali možnost podílet se na vedení společnosti a účastnit se našeho kruhu přináležení a požádali je, aby proměnili zastaralé struktury, je jejich vášeň zahnána do ohrádky studu a represe.
Já sama sice matkou nejsem, ale mám mnoho kamarádek maminek a vidím, jak je trápí, když nemají s dětmi dost trpělivosti nebo se na ně rozzlobí. Důvodem myslím je, že v naší kultuře popíráme stínovou stránku mateřství. Vyzdvihujeme idealizovaný archetyp milující matky ztělesňující bezpodmínečnou lásku, soucit a péči. Problematické na této jednostranné perspektivě je, že jak matku, tak dítě učí, že vše menší, než milující matka je nenormální či nepřirozené.
Při zkoumání evolučních východisek si však můžeme uvědomit, nakolik jsou i znepokojující, ničivé impulsy přirozeným rozměrem mateřství. Pokud se matka cítí být bez podpory, neviditelná a vyčerpaná na hranici zhroucení, velmi lehce ji může ovládnout její vlastní stín. Dokud tedy oslavujeme milující matku a nebereme na vědomí i její temný protiklad, ženy budou odsouzeny přehrávat jej nevědomě.
Touha po společenství a smyslu života je natolik silná, že nás může přivést do různých ustavených skupin, systémů víry či pracovních a soukromých vztahů, jež našemu umenšenému či rozdělenému Já poskytnou pocit přináležení k něčemu vyššímu. Těmto místům však často vládne jejich vlastní motivace a skryté dohody. Udělí nám podmíněné členství a žádají, abychom se zbavili určitých částí sebe sama, pokud chceme být jejich součástí.
Při zkoumání feminity narazíme na velkou zásobárnu darů, které byly ignorovány, odmítány nebo upadly v nemilost. Snění je považováno za nepřínosné, komunikace těla se tlumí léky, pocity nemají v zasedacích místnostech žádný hlas, rituál byl vyprázdněn a odříznut od přírody a se zemí se se samozřejmostí nakládá jako se zdrojem zisku. Vybudovali jsme propracovanou kulturu založenou na znevažování těchto věcí, které se v průběhu života mnoha generací staly pro naše náboženství a společenské systémy natolik všedními, že by se muselo stát něco nadmíru děsivého, abychom si vůbec povšimli, že nám chybí.
Ve vyhnanství musíme udělat to, co bohyně Inanna, tedy vrstvu po vrstvě odložit brnění a ozdoby až do úplného obnažení. Pak musíme nechat symbolicky zemřít starý život, abychom se mohli znovuzrodit, odolnější a s posvátným posláním. Zasvěcený dospělý se naučil odolávat nejistotě, svou ztrátou a smutkem splatil dluh bohům a rozhodl se svým životem tvořit krásu jako budoucí předek, kterým vskutku je.
ŠLÉPĚJE SEDNY
Velká matko oceánů, volám tě, abys požehnala mým břehům.
Ztiším se jako písek
znalý trpělivosti tisíciletí,
poté co mě rozbili na nejzákladnější kousky mé podstaty.
Čekám, až na mě přijde řada na hraně věcí známých,
až mě milostivě smáčíš svým vzedmutím.
Přeji si pouze, abys mě vyviklala svou silou,
a třeba i odnesla do svých hlubin,
pro možnost letmo spatřit život pod hladinou.
Kéž mě posedneš, byť i jen na chvíli,
abych poznala nepřítomnost své zemské tíže
a mohla být účastna tvého rytmu a rozporuplnosti.
Kéž může mé tělo sloužit tomu, k čemu bylo zamýšleno:
k výrazu tvé milosti.
A všechny pěšinky, které vytvořím touto básní -
všechny písně a přátelství, která vzniknou -
všechny pohyby a vlnky, které ve světě způsobím -
kéž v sobě nesou něco ze tvých stop.
Kéž ta část tebe, která se mě dotkla,
se dále množí svou úžasnou plodností,
dokud nebudeme všichni prodchnuti údivem
nad tvou nesmírností uvnitř sebe."
Tahle kniha pro mě byla jako zjevení: hodně originálních myšlenek, hodně hutný text, ke kterému se pravidelně vracím, sympatické ilustrace. Může pomoci všem, kdo mají obavu o stav světa a řeší, jakým způsobem být více zapojení do chodu věcí. Hodně jsem ocenila, že autorka má to, o čem píše "odžité", nekompiluje stokrát přežvýkané banality ze tří knih na podobné téma. Navíc otázky, které řeší, jsou stále aktuálnější i z globálního pohledu. Je to svěží a výživná kniha. Doporučuji.
Trefná kniha, která ve čtenáři probouzí střídavě úlevu ze zjištění, že v té divné nespokojenosti se životem není sám a radost z toho, že ji můžeme najít, když začneme hledat svůj domov. Faktický, vnitřní.
Dělí se i o vlastní zkušenosti s vykořeněním. Styl knihy je jemný, zároveň velmi čtivý plný aha momentů.